Those moments, those feelings

~57~

Isabelle

Nechápu, proč se to stalo a nejhorší na tom je, že ani doktoři neví, co ten stav způsobil. Přišlo to náhle, a žádný vyšetření, které Zayn podstoupil neukázalo na příčinu.
Byl v bezvědomí, na přístrojích a nestabilní.

Jeho rodiče strávili se mnou skoro celý den, slzy a vztek kvůli tomu co se stalo, střídaly světlé momenty. Jeho maminka dávala k dobru historky z jeho dětství, táta povídal o tom, jaký to byl sígr.
Odešli až před večeří, a slzy ani prosby nepomohly přesvědčit doktora a sestřičky, aby mě vzali za ním, aspoň na chvilku.
Kolem oběda, jeho rodiče sestřička vyhnala. Ať se jdou do kantýny najíst a zatímco já do sebe horko těžko natlačila polévku, volala jsem Jacquie.
Byla vyděšená, bylo slyšet jak nemá daleko k pláči a přesto mě uklidňovala, že to bude v pořádku. Za pár dní… Jejich návštěvu jsem pro dnešní den odmítla. Nepřišlo mi fér, vyhodit jeho rodiče a tady být ve čtyřech nemohli.

„Víte něco?“ Sestřička mi po večeři přinesla léky a omluvně zavrtěla hlavou.

„Pořád stejné, ještě se neprobral, ale ani se nezhoršil.“ Zmůžu se jen na kývnutí. Když sestřička odchází, dává mi nabídku na lék na uklidnění a zároveň na spaní, abych vůbec mohla usnout. Přijímám s díky, neusnula bych a když, tak až nad ránem.
Prášek zabírá rychle, odpočítávala jsem opět tikot vteřinovky a překvapivě se nedostala ani na celou minutu…

Každý den byl poté stejný; denní a noční koloběh života na oddělení, který protínaly návštěvy Zaynových rodičů a Jacquie s Bernardem.
Uteklo čtrnáct dní, Zaynův stav se nehoršil, ale ani neměnil k dobrému. Pořád byl v bezvědomí, na přístrojích.
Jediné, co bylo dobré, byl stav odběrů. To co se teď stalo, nebyla reakce na transplantaci. Jeho tělo, moje buňky neodmítalo. Rakovina ustupovala, krvetvorba nových, zdravých buněk byla každým dnem lepší a lepší. To jediné, mě uklidňovalo.

Začínal třetí týden když konečně doktor dovolil, že ho můžu vidět. Hned z rána dorazil Bernard. Jacquie byla v kavárně a byli domluvení, že se u mě prostřídají. S jeho pomocí, jak psychickou tak fyzickou, jsem se dostala na oddělení Zayna.
Jedno velké oddělení, s minimem dveří a velkou vyšetřovnou, uprostřed toho všeho. Všude byla velká skleněná okna, zatáhnuta závěsy a prosklené dveře s jakýmsi čistým filtrem.
Zaynův pokoj byl na konci, přišel mi lehce zastrčený, ale jinak by splňoval podmínky pro jakési soukromí, i bez závěsů.
Zdejší personál mi věnoval povzbudivé úsměvy a jeden z ošetřovatelů nás dovedl k pokoji.

Závěsy se odhrnuly ke straně a mně se naskytl skoro až důvěrný pohled na to, co jsem už viděla před několik týdny.

Přístroje, stojany s infuzemi a výživou. Monitor byl natočený na nás, zdálo se, že v rámci možností je tak nějak stabilní.
Vypadal jako kostra, potažená kůží. V posteli se přímo ztrácel. Byl zubožený, neubránila jsem se slzám a na několik minut, jsem se ztratila s Bernardově náručí a vzlykala mu do košile.
Tichým šepotem mě uklidňoval, sliboval jak to bude dobrý, jen musím ještě vydržet. Po chvíli jsem byla schopná pláč potlačit a přitiskla jsem se k oknu. Sledovala jsem, jak křivky běhají na monitoru a doufala, že pohne alespoň rukou, nebo rovnou natočí hlavu. Zoufale jsem si přála, aby věděl že tu jsem. Jenže nic z toho se nestalo.

Zůstali jsme tam něco přes čtyřicet minut, pak se objevil ošetřovatel a tiše rozmlouval s Bernardem, že už budeme muset jít.

„Jak se cítíš?“ Zoufale jsem na Bernarda pohlédla. „Nemyslím psychicky, děvenko, ale fyzicky. Zajdeme si na kávu?“ „Jo… Nemůžeme-nemůžeme i ven? Chci se projít.“ „Nejsi dost oblečená.“ „Tak se stavíme na oddělení, pro bundu. Potřebuju na vzduch.“
V bundě, s horkým kelímkem kávy, jsme se procházeli po parku v areálu. Sníh ani v nejmenším nezačínal tát, všude jej bylo stále plno a nebesa vypadala, že během noci napadne další dávka.
„Vypadá to, že nás bude čekat i pěkně ledový únor. Sledoval jsem včera počasí a říkali, že to vypadá minimálně na další tři týdny sněžení.“ Teatrálně jsem se pousmála, snaha odvést téma jinam měla malý úspěch.
„Nevadí mi to. Jsem tu pořád zavřená, takže zatím mi ten sníh na nervy neleze a děti můžou aspoň o to dýl řádit.“ „To nepochybně. Než jsem šel za tebou, měl jsem schůzku s lékařem.“ „A?“ Nechápavě krčím obočí.

„Chtěl by tě propustit. Jsi v pořádku. Jen nemůžeš být sama. Pro jistotu, ještě pár dní.“ „Půjdu k Zaynovi.“ Vydechla jsem po chvilce překvapení. Nečekala jsem, že mě propustí a ani si nejsem jistá, jestli to vlastně chci.
„Vezmu si od vás Maxe a budeme u něj. Domů nepůjdu.“ „Víš, že to jsem navrhnout ani nechtěl. Říkal jsem mu, že propuštění by bylo možné ve středu, co ty na to?“ „Proč středa?“ „Zavíráme kavárnu, na pár týdnů. Potřebujeme si taky odpočinout, jen to musíme nachystat a pak si tě vezmeme k sobě.“ „Zvládnu se o sebe postarat.“ „To já vím. Ale budu klidnější, když tě budeme mít doma. Budeš mít svoje soukromí, neboj se. A sem tě zavezu pokaždý, když budeš chtít a ani tě nebudeme nutit, abys šla za tátou. To se vyřeší, až k tomu bude ten prvý čas.“ „Nechci vás otravovat. Už tak toho pro mě děláte hodně.“ „Kdy pochopíš, že jsi jako naše? Že bychom dali všechno co máme, abys opravdu byla naše? Jsi jako naše nejmladší dítě, záleží nám na tobě a uděláme pro tebe všechno. Kdy to, Bell, pochopíš?“ „Nikdy.“ Škytnu, kelímek skončil v nejbližším koši a já opět v Bernardově náručí.

„Tak, Izzy, ve středu bych tě propustil, co ty na to?“ Vešel mi lékař na pokoj, pár minut poté co jsem dojedla oběd. Usmíval se a rovnou pokračoval.
„Zayn se nehorší, ale bohužel ani nelepší. Vše je tak nějak v normě a stále netušíme, co ten stav způsobilo. Ale pro tebe bude teď nejlepší, být doma. Odpočinout si odtud a neboj se. Na návštěvu budeš moct pokaždé, kdy budeš chtít. Tedy... Pokud to jeho stav dovolí.“ „Jo… Asi jo… Asi to bude nejlepší.“
Když odešel, volala mi Zaynova maminka, jestli se můžou stavit. Chtěla bych je vidět, jenže právě dorazila s širokým úsměvem Jacquie.
S omluvou v hlase odmítám, mám tu už jednu návštěvu, ale zítra bych je chtěla vidět. Souhlasí, ubezpečuje mě, že se nezlobí, že to chápe, slibujeme si, že si večer zavoláme a pak mě Jacquie nutí myslet na vše, jen ne na Zayna…

Úterý, další den, kdy se vše opakuje dokola, dokud není po obědě a nedorazí Zaynovi rodiče.
„Zítra jsi domluvená s Jacquie?“ „Ne… Zítra mě propustí. Přijede pro mě Bernard.“ „Můžu přijet já. Jsme na hotelu, není to moc komfortní, ale-“ Usmál se široce Zaynův táta. „Ne, budu u Bernarda a Jacquie. Jsme domluvení už… Ale teď mě napadlo, mám Zaynovi klíče od bytu. Dám vám je, ať můžete být tam. Určitě se nebude zlobit.“ „A co kdybys tam byla s námi? Byla bych raději, mít tě pod dohledem.“ Omluvně jsem se na jeho maminku usmála a zavrtěla hlavou. „Nezlobte se. Jste moc hodní, ale už jsem kývla na jejich nabídku. Jsou jako moje rodina, nemůžu jim teď říct, že budu s váma.“ Poraženecky oba souhlasí.

*****************************************
Díky za reakce :o) No jo, utnout kapitoly v napínavém, dělám od začátku, co tu působím. Jiný to už nebude :)

ApolenaOujeska - tomuhle se nedá říkat maratón. Píšu a přidávám na nočních, pokud je klid a mám na to prostor. Maratóny jako takové bývaly, troufám si tvrdit, mnohem lepší a kapitol bylo víc :)
Až se prokoušu vzkazy a najdu tvůj, tak určitě odpovím. Jen jsem byla neaktivní poměrně dlouho, takže mám co dohánět. I na toto reaguju spíše v práci :) Ale dopředu díky za zprávu :o)

Jinak co se hudební skupiny týče, jsem ráda, že ti co poslechli hodnotili kladně :o)