Those moments, those feelings

~43~(první část)

Zayn

„Zayne?" Pospával jsem, doktor odešel a já se utápěl v myšlenkách. To co říkal... Jelo mi to stále v hlavou. Stejně jako moje/naše možná budoucnost.
Žasl jsem nad tím, že se mi svěřil. De facto, cizímu člověku... Stejně tak jsem nechápal, jak někdo může s tímhle po zbytek života žít. S náznakem hořkosti jsem si pomyslel, že se chci zachovat jako zbabělec.
Když to teď vzdám, bude moje rodina žít s tím, že já už nejsem... Izzy... Jak by to vzala? Naučila by se s tím žít? Určitě jo, časem...

Čas... Tak neskutečně relativní pojem. Kolik by potřebovala času, aby na mě zapomněla? Měsíce a roky, nebo jen pár dní, maximálně týdny... Za nějaký čas, by určitě zapomněla, nebo jen pozapomněla a její život by pokračoval dál. Našla by si někoho... Někoho, kdo by ji dal, to co jí můžu dát já, když budu bojovat. Přece...

Stočil jsem pohled na její spící maličkost, v mé náruči. Uplyne několik měsíců, nebo pár let a nebo jen několik týdnů, až odtud vypadneme... Oba zdraví, v mém případě bez recidivy, která sice nastat může, ale nemusí... A... Fajn, hodně předbíhám, ale co když spolu zůstaneme, budeme mít normální vztah a ona mi pak jednoho krásnýho dne oznámí, že budeme mít dítě. Uh...
Ta představa mrňouska, a je jedno, jestli by to byl klučík nebo holčička, mi vhání slzy do očí. Tohle je to, co chci. Co můžu mít...

Čím víc trávím čas v tichu, který narušuje jen tikot hodin a pravidelné oddechování Izzy, si uvědomuju jedno. Opravdu to chci, můžu to mít.
Něco mi říká, že s Izzy by mohla být budoucnost krásná a i kdyby to nakonec nevyšlo, vděčil bych ji za život.
Je to přece její volba, její rozhodnutí, jde proti všem jen aby mi pomohla. Rozhodla se a já se právě rozhodl taky.
Podstoupíme to, nechám ji aby to udělala a nebudu o tom dál přemýšlet. Když tenhle náš boj, dopadne dobře, můžeme se s jejím tátou sejít, promluvit si... A buď to dopadne dobře, nebo ne...

S dalšího rozjímání mě vytrhla sestřička. S úsměvem protáhla hlavu plentou a jakoby s úlevou vydechla.

„Výborně! Nespíš, Zayne!" „Co se děje?" „Potřebuju tě tady." S nemizícím úsměvem tlačí před sebou sestřička kolečkové křeslo a přívětivě zamrká.

„Přelez." „Fajn. O co jde?" „Uvidíš." „Něco špatně?" „To určitě ne. Neboj se." „Izzy-" „Nech ji spát, potřebuje se prospat, scéna s tátou ji musela vyčerpat."
Rezignovaně vydechnu a snažím se od Izzy dostat, jde to horko těžko. Drží se mě pevně a já jen doufám, že ji nevzbudím.

„Kam mě teda vezete?" Sestřička mi spravila župan na kolenou a poplácala mě po rameni. „Nech se překvapit." Ztěžka oddechla, křeslo se rozjelo a já si v první chvíli přivykal ostřejšímu světlu na chodbě.
„Jsi připravený?" „Jak můžu být, když nevím, co mě čeká?" „Nemáš tušení?" „Ani nejmenší. Pokud mě teda nevezete rovnou na pitevnu." „Tvá přítelkyně by tě za toto určitě praštila." „A ne jen jednou." Uchechtl jsem se a sledoval okolí. Vezla mě od Izzy dál, do velké čekací místnosti. 

„Co je to? A proč jsem tady?" „Tohle je návštěvní místnost, a tam," Ukázala mi rukou kolem hlavy, směřujíc s ní k oknu. „Na tebe čeká tvoje návštěva." 

V první chvíli mám pocit, že se nemůžu nadechnout. Pak marně po dechu lapám. Dvě osoby, sedící v křesle pod okny, na mě chvíli jen tiše hledí. Těkají očima od mé tváře, po kotníky vykukující z županu a zase zpátky.
Nemuseli by ani promluvit, abych věděl co se jim honí hlavou.

- Je to on? Náš syn...Vážně? Je to můj malý chlapeček...? Pro Boha! – Přesně tohle se mi honí v hlavě, přesnětohle vidím v očích mámy i táty... A k mému překvapení jsou tátovi očiprvní, které se zalijí slzami.
Vytahuje se na nohy, míří ke mně a na poslední chvíli jej předběhne máma. Sestřičkas tichým „Kdyby cokoli, víte kde jsem", odešla a mě zaplavila vůněmamčina parfému a teplo jejího těla, když mě objala.
Moje pracně vybudované hradby pro okolí se hroutí. Snažím se potlačit slzy, alejejí a následně tátovo objetí, mě ničí. 

„Zayne..." Šeptá mi máma do ucha, na krku mě studí její slzy... Když se oba odtáhnou, přestane se mi dařit slzy potlačovat. Chvíli je nechám stékat po tváři a pak se hrdinsky zašklebím.
„Teď vypadám dobře... Před několika dny, to bylo mnohem horší." „Zayne!" Znovu mě máma objímá a šeptá, proč jsem jí nezavolal, že jsem v nemocnici. Proč jsem neřekl, co se děje. Mluvili s doktorem, nedal jsem svolení pro poskytování informací, moc jim toho říct nemohl, ale ví, že je to se mnou špatný a mám jedinou šanci v podobě dárce, kterého už konečně našli.

„Doktor mi neřekl, kdo je to. Jen že jde zde a čeká s tebou na operaci. Zayne, viděl jsi ho? Mluvil jsi s ním? Chci ho poznat. Chci se setkat s člověkem, co mi chce zachránit syna!" Máma se znovu odtáhla, držela mi hlavu v dlaních a dál těkala očima.

„Zayne... Pro Boha!" „To nic mami, je to dobrý. Teď jo. Jsem v pohodě, relativně. Neplakej." 

********************************
♥♥♥ Jste berušky :o) ♥