Those moments, those feelings

~63~

Zayn

Obě oči zavázané, světlo k nim nepronikalo, bolest hlavy vymizela.

Opět jsem byl na Islandu. Sestřička mi nabídla možnost flešky s dětskýma pohádkama, co měli pro nejmenší pacienty.
Využil jsem toho, poslouchal animák a pitomě se culil. Kamera mě nepochybně zabírala, zjevně si museli na vyšetřovně říkat, že jsem ještě doblblej z výkonu, ale mně hlavou šrotovala představa, jak za pár let jedou animované pohádky z obyváku, kde se na pohovce kření malej smíšek.
Najednou představa, že bych měl svoje dítě dostala šanci k realizaci. Vzpomínal jsem si, jak jsem sledoval děti v Martových polích a cítil smutek, že tu po mně nic nezůstane, ale teď... Jasně, nikdo nezaručí že za pár let nebo i měsíců, nedej Bože, se mi rakovina nevrátí, ale teď jsem si to nepřipouštěl.

Nechal jsem se uspat jakousi upištěnou písničkou, a probudil se až k večeři. Další infuze, další prášky. Na pár minut mi sestřička odmotala oči. Vykapala je a znovu zavázala. Během těch minut jsem myslel, že se zblázním.
Navykl jsem si za tu chvíli být ve tmě, světlo bylo ostré, řezalo, pálilo. Oči mi začaly ihned slzet.
Vysloužil jsem si pohlazení a vzkaz, že sem volala moje přítelkyně. Ptala se jak mi je, moc mě pozdravuje. Posílá mi pusu a zítra přijde na návštěvu.
Kýval jsem na souhlas, děkoval. S pomocí se najedl, koupelnu odmítl a znovu začal usínat, ještě než „puf" doznělo.

Probrání přišlo někdy hluboko v noci. Podvědomě jsem tušil, že v pokoji svítí bludička, přístroje stále tiše pracovali a měl jsem nutkavou touhu odmotat obvaz abych věděl kolik je.
Stejnou měrou, jakou tu byla sterilita tak i odhlučnění. Jestli se na chodbě něco děje, jsem nebyl schopen poznat. Chvíli jsem se šmrdlal v posteli, chtělo se mi na záchod a měl jsem žízeň.
Šmátrám dlaní po předloktí, někde tam mám napíchlou žílu. Jestli jsem na infuzi nemám tušení.
Když nahmatám hadičku, která mi vede kamsi do boku, ihned mám odpověď. Najít po hmatu skleničku mi přijde nelidský a nemožný. Konečně se mi povedlo nahmatat zvoneček. Uteče pár vteřin, než z reproduktoru zazní, co se děje. Mumlu požadavky, omlouvám se.
Sestřička mi ihned posílá sanitáře. Ten mi unaveným hlasem oznamuje že jsou tři ráno, pomáhá mi do koupelny, trpělivě čeká než vypiju čtyři skleničky čaje a znovu mě ukládá.

Další probrání přichází až až. Spal bych ještě, ale někdo mě hladí gumovou rukavicí po tváři.

„Ano?" Chrčím rozespale a místnost vyplní tlumený, známý smích.

„Vstávej, ospalče. Máš tu oběd." „Izzy?" Brouknutí, opětovné pohlazení po tváři, sklouznutí dlaní na krk a tiché škytnutí.
„Hej, hej." Na první dobrou se mi povedlo najít její hlavu. Samozřejmě, je v atombordelu, pod rukou cítím neosobní chladný materiál.
„Promiň... Jen... Už je dobře?" „To se mě ptáš, nebo mi to oznamuješ, hm?" „Ptám. Mluvil se mnou doktor... Říkal mi, co za tenhle stav mohlo. Že nikdo nemá tušení, kde jsi k tomu přišel a jak. Ale... Do konce týdne budeš tady a jestli se nic nepokazí, tak skončíš na našem odd. A tam pak týden maximálně dva a budeš moct domů." Chvíli ticha naruší příchod sestřičky, zbavuje mě obvazu, přivykám si na světlo a zaostřím na Izzy. Od pohledu je unavená, ale očima se usmívá a věnuje mi pobavené mrknutí.

Pomohla mi, se najíst a pak za její pomoci jsem se odplazil do koupelny. Styděl jsem se. Víc, než jsem si zvládal připouštět. Věnovala mi pobavený pohled a drze zvedla hlavu.
„Je opravdu zvláštní, jak předtím jsi měl plnou pusu řečí a teď nevíš kam s očima a z fleku, bys mohl nahradit semafor na křižovatce... Rudneš, chlapečku." „Bavíš se, viď?" „Velmi." „Haha, moc vtipné."
S ručníkem kolem pasu jsem zaplul do sprcháče. Zezadu mě přidržovala, jistila mě a dál mě slovy popichovala o tom, jak se nemám bát, že nekouká a že mě ani nemůže znásilnit, i kdyby chtěla.
Protáčel jsem panenky, potlačoval smích i stud.
Přejela mi prstem po křivce páteře a pak mě lehce plácla po zadku. „Zvládneš to? Nebo mám jít opravdu s tebou?" „Ne, zvládnu to. Takhle mě úplně do důsledku vidět nemusíš, na to se až moc aktuálně stydím."

Smích utlumilo zavření sprcháče a proud vody. Na jednu stranu jsem si sprchu užíval, na druhou v rámci možností spěchal, abych byl zase s ní. Jak dlouho u mě může zůstat jsem netušil.
Opět s ručníkem kolem boků, jsem ji nechal aby mi pomohla vydrbat záda do sucha, s jejím jištěním jsem na sebe natáhl pyžamové kalhoty a s přidržováním se, jejich ramen, jsem se dostal zpět do postele. Natlačil do sebe oběd a s potěšením zjišťoval, že po dlouhé době mám upřímnou chuť na jídlo. Dokonce jsem zavzpomínal, na tu citronovou buchtu, že bych si ji dal jako zákusek.
Pár minut jsme si povídali. O Maxovi, Bernardovi a Jacqueline a mých rodičích. Neustále jsem myslel, na jejího tátu, ale nevěděl, jestli se můžu zeptat. Hledal jsem nějakou zmínku v očích, ale ani sebemenší náznak. Očka ji vesele plála, když popisovala jak blbnula s Maxem a jak si rozumí se ségrama...
Utekla slabá půl hodina, když do oken někdo zaklepal. S úsměvem, skrytým pod rouškou, zamířila k oknu a odtáhla závěsy.

Zubil jsem se na rodiče, Bernarda a Jacqueline a ségry. Mávali přes sklo, máma i Jacquie měli v očích slzy, ségry regulérně plakali. Dojatě vypadal i táta s Bernardem.

„Můžeš si s nimi promluvit, hm?" Izzy ukáže na telefon a natáhne ke mně ruce. Sotva jsem se natáhl po sluchátku, na druhé straně se o něj málem poprali. Vyhrála máma a do ucha mi proudily něžný láskyplný slova. Prostřídali se všichni a po hodině se objevila sestřička. Gestikuluje na Izzy, ta přikyvuje. Pomáhá mi do postele a neochotně se má k odchodu. Nechci ji pustit, hladí mě po obličeji a s omluvou po pár minutách opravdu mizí.
Sestřička nevybíravě buší do dveří v meziprostoru a nekompromisně si ťuká na hodinky...

Jak doktor slíbil; do konce týdne jsem byl na Islandu. Na návštěvu dovnitř směla chodila jen máma, ostatní jen přes sklo. Izzy den po návštěvě, při další, zakašlala před sestřičkou a ta kontakt zamítla. Nebylo by vhodné, aby mě nějak nakazila... Musel jsem se spokojit s telefonováním. Nemohl jsem se dočkat, až budu na svém oddělení. Těšil jsem se na tamní personál a hlavně jsem věděl, že tam se mnou může Izzy být.
Do konce týdne jsem zjistil, že mi už nevadí ani ta zelená bludička. Oči jsem měl v pořádku, bolesti hlavy odezněly kompletně.
V pondělí ráno jsem byl přeložený. Křenil jsem se na svoje sestřičky, od těch co se o mě staraly po mém probuzení, jsem si vysloužil milé pohlazení a slova o tom, jak jsou za mě šťastný. Dopoledne jsem se nudou kousal, nic mě nebavilo, v televizi nic nebylo a když padla doba návštěv, netrpělivě jsem Izzy vyhlížel.
Mohla dorazit hned ráno, ale chtěl jsem ji nechat spát a teď psala, že musela něco vyřešit... Co, jsem netušil.