Those moments, those feelings

~10~

Zayn

To, že jsem ubožák, mi z hlavy nemizelo. Byl jsem rád, že nikde není žádná plocha, co by nahradila zrcadla. Bylo mi jasný, že vypadám, jak kdybych umíral... Tiše jsem se uchechtl, jak kdyby se to přece nedělo, a zaměřil jsem se na výhled po okolí.

„Zase se ztratíš na několik dní?" Tichý dotaz mě donutil se opět usmát. Zastrčil jsem mobil do kapsy a otočil se na Izzy. Ta se držela zábradlí, s očima upřenýma na scenérii pod námi.

„Mohl bych se zítra stavit... A někoho vzít s sebou. Mohli byste si rozumět." Nejistě nakrčila obočí a s otazníky v očích mi věnovala pohled. „Uvidíš zítra." Rozvážně přikývla a několik dalších minut, bylo jen ticho. Procházeli jsme se po plošině, já si užíval ten výhled a aniž bych to mohl dát nějak najevo, užíval jsem si její přítomnost.
Nutkavou touhu ji obejmout, jsem potlačoval, jak to jen šlo.

„To je Charlie... Už budeme muset jít." „Jo... Třeba to ještě někdy zopakujeme. Třeba až nahoru." Pro mě planá naděje, pro ni slib co nesplním.
Schovala mobil do kapsy a zamířila ke schodům. „Můžeme?" „Jo. Počkej, půjdu první. Kdyby ti to podjelo." „Haha. Nepřivolávej to. A víš jak to bývá, pak s sebou liskne ten, co to řekl." Drze se zašklebila a pomalu za mnou šlapala ze schodů.
Dolů to byla pohoda, ale i přesto jsem cítil, jak mě opět dohání únava. V duchu jsem počítal schody, ještě sto a jsme dole...

„Jak jsi na tom?" Na chvíli jsem se zastavil a zhluboka se nadechl. „Jde to líp, jak nahoru." Na ramenou jsem ucítil její dlaně. Stiskla mi je a na pár sekund se mi přitiskla na záda.
„Můžem si odpočinout." „To je dobrý... Až dole. Jsme tu už dlouho. Nechci, aby měl tvůj strýc problém, kdyby náhodou." Překryl jsem její dlaň svou a ušklíbl se. Stáhla ruce, protáhla se kolem mě a seběhla pár schodů.
„Pojď."

„Takže, tady bydlíš?" „Jo..." „No... Řekl bych, že Popelka jako taková, bydlela v nuzné chajdaloupce, tohle se shoduje s menším zámečkem, nemyslíš?" Propíchla mě pohledem a potlačila cukající koutky.
 „A kde bydlíš vlastně ty? Jsi na hotelu?" „Ne... Pořídil jsem si byt." Rozvážně kývla a s prudkým nádechem, pohlédla na vchodové dveře, jednoho z mnoha, těch lepších bytových komplexů. „Asi bych měla jít..." „Jo... Asi jo." „Zítra opravdu přijdeš do kavárny? Nebo se přece jen ztratíš? Nebo to seznámení s někým, bylo jen plácáním, aby řeč nestála?" S přidrzlým úsměvem přistoupila blíž, nucena zaklonit hlavu a hravě se kousla do rtu.     

„Mohl bych se ukázat... A možná, večer, ti dát něco na oplátku za ten dnešní zážitek." „Kam mě může vzít cizinec, když já tu znám každý kout?" „Věř mi, že každý kout tu neznáš." Přistoupil jsem na její hravost a sklonil se blíž.
Začínala být nejistá, sebejistota v očích pominula a těkala mi jimi po tváři, přemýšlejíc, co udělám dál. „Myslíš?" „Vím, tím si jsem jistý." „Pochybuju. Jsi tu krátce a já tu žiju od malinka. Nikdo nezná zdejší ulice a okolí Paříže tak, jako já." Semkla na pár sekund víčka. Zachytil jsem ji za pas a narazil na sebe.
„Nebuď si tak jistá, mám čím překvapit." „To zní jako výzva." „Ber to tak-" „Isabello?!" Prudce s sebou trhla a pohlédla k chodníku. S otazníky v očích na nás hleděly dvě holky.
„Popelčiny sestry?" Zašeptal jsem na půl úst, dostalo se mi krátkého přikývnutí a tichého „Pusť Zayne.".

„Kdo jsi?" První z nich se odvážila a s drzým, až vyzývavým pohledem, který mě odrazoval a přistoupila k nám.
„Hm? Isabella se nepochlubila, že někoho má." „Zklidni hormon, Helene, je to kamarád." „Jo jasně... Tak jak se jmenuješ, zlato? Když jste jen kamarádi, tak bychom se mohli poznat, ne?" „Nemyslím si. Nějak nemám zájem, o laciný zboží. Uvidíme se." Poslední slova patřila Izzy, a moje lehce nakopnuté ego povyskočilo ještě výš. Jasně, utrhl jsem se na holku, ale z té situace, co jsem s Izzy zažíval, než přišly... Létalo mi lehce nad zemí a teď mě na tváři lechtala vzpomínka na její rty.
Mrkla, drze se zašklebila a lehkým odstrčením mě ponoukla, abych odešel. S mávnutím jsem pokračoval po chodníku a po očku se ohlédl. Ty dvě stály jako solný sloup a dveře s lehkým „lup" zaklaply za zády Izzy.

Rychlé vyvenčení Maxe, byť pomalým tempem a po sprše jsem vlezl do postele vyčerpaný víc, než kdy jindy.
Sledovat Paříž z Eiffelovky, byla jedna z nejhezčích věcí, co jsem viděl... Pomalu mě zmáhal spánek, hlavou mi přeskakovaly myšlenky a vzpomínky na dnešní den s Izzy, na každou minutu s ní...

Usnul jsem s pocitem, že i kdybych za pár dní zemřel, tak tenhle den byl víc než jen krásný...

Sprcha, léky, snídaně, venčení... S odporem jsem se díval na číslo na váze. Další tři kila dole... Oblečení na mně pomalu začínalo viset, ještě že byla zima... Bunda mi pár kilo přidávala... Ironicky jsem se zašklebil do zrcadla, hodinu prokecal s mámou s lhaním o tom, jak mi je teď o něco líp a s dárcem to vypadá lépe. Marná byla její snaha, donutit mě se vrátit, říct to ségrám a požádat je, aby si prošly stejným testováním jako oni.

„Zayne... Ony to pro tebe udělají. Jsi-" „Nenechám je projít tím, čím sis prošla ty a táta... Vám jsem zabránit nemohl, ale po nich to prostě nechci." „A-a co když – když jedna z nich je tvým dárcem?" „A když nebude? Nechci to mami... To bude dobrý, rozumíš?" „Nejsem si jistá... Ale... Zníš jinak, máš takový spokojený hlas. Asi ti je opravdu lépe." „Jo... Teď jo. Jde to." „Nepotkal jsi někoho?" „Co tím myslíš?" „Nic. Jen zvědavý dotaz... Pamatuju si, jak jsi čtrnáctiletý puberťák přišel po měsících, kdy jsme z tebe šíleli, jako vyměněný a ona v tom byla nakonec holka..." „Mami... Kdo myslíš, že by mě chtěl, teď?" „Zayne!!!" „Klid, klid... Fajn, potkal jsem se s jednou holkou.... Je fajn." „To je vše, co mi řekneš?" „Není co víc říkat. Je to kamarádka... Aspoň tu mám někoho k sobě, kromě onkologa." Ironicky jsem se uchechtl.
„A ona by nemohla být dárce-" „Mami! Ne, nemohla... Nebudu to řešit. Prostě... Se uvidí. Vypadá to teď líp v těch jejich tabulkách, tak kdo ví... Musím jít, mami... Max chce ven. Jo, vidíš to, neřekl jsem ti o něm. Pořídil jsem si štěně... Pošlu holkám fotky." „Aspoň nejsi v tom bytě sám... Nechci se hádat, tak se pro dnešek rozloučíme. V pondělí máš doktora?" „Ne... Musel na konferenci. Až další pondělí." „Nemůže se něco stát-" „Je tam zástup, kdyby něco... A nic se nestane... Pa mami, zavolám v pondělí třeba." „Tak mi aspoň zítra napiš." „Jasně. Stačí stručně, ne? Žiju, dýchám?" „Zayne!" „Pa, mami. Miluju tě." „Já tebe, miláčku."

„Takže... Nezpůsobil jsem ti problémy?" Nechal jsem Maxe u dveří do kavárny, protáhl se do tepla a s úsměvem zjistil, že tam krom obsluhy není nikdo. Izzy seděla u prvního stolku, skloněna nad notebookem s několika knihami na židli vedle.
„Ahoj! Ne... Teda, pokud problémy nazýváš výslech ze strany macechy a pak řev nevlastní sestry o tom, že budiž k ničemu „kloflo" takovýho „týpka" tak ano." „Smutné, že mi to ani trochu nelichotí." Uchechtla se a zamířila za bar.
„Zase se necháš překvapit?" „Jak jinak." „Něco k jídlu? Jdeš akorát na oběd... Budu si asi něco objednávat... Dáš si se mnou? A mimochodem, neměl jsi mě s někým seznámit?" „Podle toho, co si dáš... No... Čeká venku." „Proč jsi ho/ji nevzal dovnitř?" „Nevím, jestli sem může." „Proč by nemohl?" Nechápavě nakrčil obočí, já se s pobaveným výrazem rozešel ke dveřím a sotva jsem je otevřel, Max se mi protáhl kolem nohou a vesele štěkl.

„Jééé!" Se smíchem oběhla pult a nechala se ušpinit od tlapek na stehnech. Max vesele vrtěl ocasem, ňafal a nechal se drbat za ušima.

„Je krásnej! Jak se jmenuje?" „Max." „Ahoj..." Klekla si, dál se věnovala Maxovi a já se zvědavostí, zamířil k notebooku.
„Nemáš náhodou studijní volno?" „Jen se mi pak nechce dělat vše na poslední chvíli, když mám teď čas..." S úsměvem a vrtěním hlavou, že ji Max nevadí, zamířila i s ním za bar. Připravovala mi kávu, a já s dovolením, abych mohl na notebook, hledal nejbližší pizzerii a objednával nějakou k jídlu...