Those moments, those feelings

~47~

Zayn

Šeřilo se, smrákalo. Obloha tmavla, venku stále padal sníh a sestřička s něžným úsměvem přišla oznámit, že návštěvní doba končí.
„Můžeme přijít zítra?" „Zavolejte si. Bude to lepší." „Dobře." Naši se vytahují na nohy, táta mi pomáhá a já se cítím pořádně nabitý energií.
Tahle chvíle byla kouzelná. Od smíchu mě bolelo břicho, Izzy se smála, byla uvolněná, spokojená a to bylo nejvíc.

Objevilo se i pár smutných chvil v rozhovoru s rodiči. Máma mě znovu přemlouvala, ať sem můžou zítra i holky. Že mě chtějí vidět, nemůžu jim přece bránit... A pak, když padla řeč na transplantaci dřeně, jaký to bude, jaký to bude pak...

Odešli, já se svalil s úlevou do postele a čekal na večeři. Pocit hladu byl intenzivnější a upřímně jsem doufal, že bude něco poživatelnýho.
Izzy si odskočila do sprch a když se vrátil, čekal na ni její tác s večeří. Stejně jako já, se do něj pustila a během jídla panovalo jen ticho.

„Budeme mlčet?" Ošetřovatelka odnesla tácy, přátelsky pronesla pár vět o počasí, jak nám dopadla návštěva a odešla.
„Ne. Jen nevím, jak začít." Izzy mě věnovala slabý náznak úsměvu a povzdechla si. „Ty? A nevíš jak začít?" „Ha ha." Uchechtla se, přesunula se od stolečku ke mně do postele a přitulila se.

„Tvoji rodiče jsou úžasní." „Jo, tohle je téma, o kterým vím jak začít. Ale úplně o tomhle, jsem se bavit nechtěl. Ne teď." „A o čem?" Celá se napnula, stiskl jsem ji silněji a zabořil ji tvář do vlasů.

„Nechtěl jsem se ptát, když jsem pro tebe přišel... Chtělas plakat, poznám to. Co se stalo?" „Nic, co by se mělo stát." „Lžeš mně nebo sobě?" „Nám..." „Izzy... No tak. Povídat si o našich si můžeme pak, ale teď chci probrat toto. Svítil ti mobil... Co tam bylo? Psal ti táta?" „Nejen on..." Zoufale si povzdechla, vymanila se mi z náruče a podala mi mobil.
„Já to nechci tlumočit... Přečti si to. Zprávy od táty, Chantal a Celine... Ty hezčí jsou od Jacquie a Bernarda."
Začetl jsem se; prvně zprávy od táty... Nedokážu si představit, jak jí to muselo bolet číst. Vztek ve mně roste a když si přečtu zprávu od té krávy, co si rádoby hrála na její mámu, mam chuť do něčeho praštit. Nad zprávou Celine vidím rudě. Chci si bouchnout, do něčeho nebo spíše do někoho.

„Je jedno, co tam píšou. Nezáleží mi na tom. To co chceme udělat, uděláme. Názor nezmění nic a nikdo. Jen to prostě zamrzí..." Trhne rameny, když mobil odložím. „Nemám Chantal ráda, ani ona mě... Ale takový výčitky nejsou na místě a Celine... Co na to říct."
„Já nechci teď začít, že si to můžeš ještě rozmyslet a můžeš říct ne. Že můžeš odtud odejít a zapomenout na mě a žít tak, jak jsi žila do doby, než jsme se poznali... Fakt ne a ani to tímto neříkám. Izzy, já vím že riskujeme. Že se může všechno pokazit a u tebe se něco pokazí tak, že to nepůjde vrátit. O mně mi nejde. Je to buď a nebo.
Na jednu stranu, jsem se se smrtí smířil, vážně. Jen to nechci vzdát bez boje. Může to dopadnout tak, jak jsi to řekla předtím; dobře. Pak odejdeme domů a budeme žít spolu. A až bude po všem, tak si půjdeme promluvit s tvým tátou a on to buď akceptuje a pochopí nebo ne. Ale... Já prostě chci, fakt chci, zkusit zabojovat o naši budoucnost.
Chci tě. Chci být s tebou... Když umřu pak, že se to vrátí a už mi nebude pomoci tak dobře. Ale aspoň umřu s pocitem, že jsem měl možnost strávit s tebou delší čas, než ten co jsem prožil doteď."

Ani se na mě nepodívala, držela rty pevně semknuté a dívala se mi nad ramenem kamsi do prázdna.

„Já to chci podstoupit, tebe chci. Být s tebou... I kdybychom to co mezi námi je, prodloužili o měsíc, o dva... Chci to. Ale je na tobě, jestli to taky tak chceš. Když řekneš, že sis to rozmyslela, pochopím to." „Nikdy si to nerozmyslím." Zvedla hlavu a smutně se usmála. „Jen mi musíš něco slíbit." „A to? Cokoliv, co chceš." „Že to nebude jen měsíc nebo dva. Že to budou roky. A že až to skončí a vypadneme odtud, tak budu u tebe. Už se domů nevrátím. Nechci." Nemůžu se neusmát, beru si její hlavu do dlaní a do úst ji šeptám, že slibuji.

Mazlíme se, hladím ji po těle, tisknu na sebe... Kradu jeden polibek za druhým. Nemůžu a nechci, se jí nabažit. Šeptá mi do rtů sladký slova...

„Tak co, mládeži. Máte na mě čas?" Plenta se rozhrnula a dovnitř s úsměvem vešel lékař. S pobaveným výrazem se zastavil a teatrálně povzdechl.
„Buď se tu spí, nebo se mazl-" Izzy ze mě sjela, a s rudnoucími tvářemi nasadila nic neříkající výraz. „Máme čas!" Doktorovi se nepovedlo utlumit tiché uchechtnutí. Přitáhl si k posteli opět židli a posadil se.

„Musíme si promluvit." „Něco špatně?" „Ani v nejmenším. Jen znovu vše probereme, a předběžný závěr je, že zítra vás nachystáme a pozítří půjdete na sál. Ale teď to ještě znovu celé probereme."  

******************************
♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥