Those moments, those feelings

~41~

Zayn

Po chvíli usnula. Ležela mi na hrudi, majetnicky mě držela kolem pasu a já si připadal, že jsem pro ni stejný záchranný bod, jako ona je pro mě.
Nepřestával jsem ji hladit po zádech, sem tam silněji jsem ji stiskl a znovu začal něžně přejíždět konečky prstů po linii páteře.
Tiše ze spánku zavrněla, na tvářích ji osychaly slzy a postupem několika minut, dostala její tvář uvolněný výraz. Spokojeně oddechovala, teplý dech mě lechtal přes pyžamo...

„Koukám, že se všude spí. Božský klid." Odtrhl jsem pohled od Izzy a zaměřil se na plentu. Usmíval se na mě lékař a spiklenecky pozvedl prst na ústa.

„Byl jsem obeznámen se situací, co tu nastala." „Sestřičky předaly informace?" „Musely... V rámci ostatních pacientů. Nikdo z nich tu nestojí o hlasité šarvátky." Ledabyle trhl rameny, přitáhl si k posteli židli a posadil se.

„Je plnoletá, rozhoduje sama za sebe a tvůj život, závisí na jejím rozhodnutí. Vše je připraveno, stačí už jen znovu, vše vysvětlit, probrat jak vše bude probíhat, co za případné komplikace může pro oba nastat a pozítří můžete být na sále..." „Ptáte se mě, jestli pořád souhlasí?" „Spíš mě zajímá, jestli ty souhlasíš. Jedna ze sestřiček, pro jistotu kdyby se musela volat ochranka, poslouchala přes mikrofon co se na chodbě děje. Ačkoliv i kdyby si nehrála na špiona," Opět spiklenecky zamrkal. „Tak by vše slyšela.... Chci vědět, jestli ty s tím souhlasíš. Ona názor určitě nezmění. Myslím, že kdyby mohla rozhodovat, řekne že dojde k výkonům už teď."

Tiše jsem se uchechtl a znovu se podíval na Izzy. Doktor měl pravdu. V hlavě mi to šrotovalo. Všechny možný scénáře se střídaly... Hlavně ten, že já přežiju a u ní dojde... Kdo ví, co když se jí zastaví srdíčko nebo dostane infekci... Já budu žít a vezmu muži, tam někde venku, to jediné co mu zbylo po ženě, kterou bezpochyby miloval. Čert vem, že Izzy zkazil život náhradní matkou, která si k ní nenašla cestu. Pořád byl on její otec a ona jeho dcera.
Brát to s nadsázkou, tak pomyšlení že moje dítě dobrovolně zemře kvůli jinýmu... Nesmířil bych se s tím. Tak jak bych mohl chtít, aby on to akceptoval?

„Zayne?" „Kdyby bylo na mně, tak teď, po tomhle... Řekl bych že ne. Jenže když jí to řeknu, nebude souhlasit. I kdybych se bránil sebevíc, souhlasy jsme už přece dali. Nebo se dají zničit?" Doktor se pobaveně usmál a kývl. „Svým způsobem ano. Ale ty-" „Ale já zemřu, za pár měsíců, týdnů... Nebo do několika dní." „Je to těžká volba. Vím, co se ti honí hlavou."
„Vážně?" „Přemýšlíš nad tím, co se může stát. Že ty přežiješ a jí to bude stát za život." „To je to tak očividný?" „Jako kluk, jsem chtěl být sportovec, živit se fotbalem." Nechápavě jsem zvedl obočí, proč mi to říká? Doktor se však díval do jakéhosi bodu nad přístroji nad našimi hlavami.

„Měl jsem slušnou kariéru a vypadalo to, že mám naději být v první lize... Pak jsem na jedný párty potkal holku. Byla super... Měla všechno to, co chlapa zaujme. Byla úžasná... Měla svůj názor, byla chytrá, vtipná a to, že měla i dokonalý tělo a tvář, byl bonus. Zamiloval jsem se, ani jsem netušil jak.
Studovala na zdravce, chtěla být doktorkou na onkologii. Pracovat s dětmi... Jenže chtěla projít naprosto vším. Proto začala studovat na sestru. Poznali jsme se, když byla v prváku. První dva roky byly úžasný. Já hrál fotbal, studoval sportovní gympl a čas trávil s ní. Měl jsem pocit, že je vše růžové... Pak se to zvrtlo.
Jeden večer jsem jí požádal o ruku, souhlasila. Začali jsme plánovat budoucnost. Dodělá si školu, najde si práci jako sestra a přitom se bude poohlížet po škole, která ji tady zaujme na doktořinu. Najdeme si bydlení... Padaly mezi námi dotazy, co děti. Jak to uděláme s nimi. Měla touhu mít dítě, dokud jsme mladí. Nechce být pak v roli mámy s malým prckem, a přitom utíkat na noční směny... Do půl roku otěhotněla. Pracovala jako sestra na onkologii pro děti, v nedaleké dětské nemocnici. Nebyli jsme ještě svoji, její otec mě neschvaloval, odmítal akceptovat... Narušil jsem sen jeho dcery o studiích. Teď už přece mohla studovat na doktorku, místo toho poslouchala jiné a ještě se sbalila z domu a šla do podnájmu s „čutálistou".

Opustila zaměstnání, bylo pro ni rizikové. Byla doma druhý měsíc... Já byl na soustředění... Jeden den mi nebrala mobil, nevěděl jsem, co se děje. Až k večeru, mi zavolal její otec. Lorraine byla tady. Na posteli, jako jsi ty.
Příznaky u ní propukly náhle, bez jediného varování. Dárce nebyl, její rodina mi to v první chvíli vyčítala. Věřili, že kdyby byla na lékařských studiích, poznala by to. Ale jen jako sestra neměla šanci... Postupem týdnů se stav mírně upravil, jenže už na začátku nám řekli, že ani dárcovství v jejím případě nepomůže. Její tělo se snažilo bránit, udržet život toho malého, co v ní rostl. Sama mi řekla, že je s koncem smířená, ale nenechá mě tu samotného. Chtěla dítě donosit. Nesměla brát řadu léků, nemohla podstoupit chemo... Tiše trpěla a bojovala, aby přežilo to malé."

Oči se mu leskly, stejně jako ty moje. Netušil jsem, že má dítě a něco mi našeptávalo, že konec příběhu není šťastný.

„Utekla řada týdnů, co se překlenula do třetího měsíce, kdy s nemocí bojovala. Kariéru fotbalisty jsem vypustil, na návštěvách se střídal mezi dveřmi s její rodinou. Její matka mě po čase akceptovala, viděla, jak samotného mě to ničí. Slyšela několik hádek s doktory, ať najdou dárce. Alespoň tím získáme čas... Jen do porodu... To sama Lorraine chtěla.
Čtvrtý měsíc jejího boje byl poslední. Dítě potřebovalo víc, než to nemocné tělo zvládalo dát. To ráno mi volal primář, abych přišel. Skoro mezi dveřmi mi oznámil, že Lorraine nad ránem potratila a teď se jen snaží, udržet ji na živu abychom se mohli rozloučit. Byla na přístrojích, pod mírnými sedativy.
Stál jsem u její postel, držel ji za ruku a přemýšlel... Pak jsem zavolal její matce. Ať i oni se s ní rozloučí... Po hodině a půl, kdy jsem tam stál a na druhé straně byli její rodiče, byl konec. Přístroje v první chvíli hlasitě pípaly, křivky zběsile létaly a pak nic. Jen tupé ticho, kdy ti zvoní v uších a víš, že konec má zhmotněnou podobu."

Na sucho jsem polkl. Ten chlap ve mně ani v nejmenším neevokoval, že by mohl něčím takovým kdysi projít, a ani že má tolik emocí. Celou dobu jsem si říkal, že onkologové a personál, co tu pracuje musí být už otupělí. Že jejich smutek a upřímné soustrasti, jsou jen v popisu práce. Ale teď...

„První týdny jsem se potuloval po našem bytě. Čtvrt roku trvalo, než jsem její věci dal do krabice a uložil, stejně jako s věcmi na miminko. Další čtvrt rok strávil po barech a hospodách. A o těch Vánocích, jsem se rozhodl. Chtěla pomáhat a šanci nedostala. Stanu se já tím, čím chtěla být ona.
Začal jsem studovat, pro mě, pro kluka z trávníku to byla hrůza. To kde teď jsem, jsem si poctivě vydřel. Po škole jsem byl rok v práci, a první pacient, který se mi zapsal pod kůži byl její otec." Zalapal jsem po dechu.
„Jedna z mnoha forem rakoviny.... Poznal mě hned mezi dveřmi... A tím se všechno změnilo. Naprosto všechno..."

„Proč-proč mi to říkáte?" Zaostřil a setřel si několik slz z tváře.

„Protože Lorraine, se své rodině postavila kvůli mně. Milovala mě, stejně jako naše dítě. Já pro ní dárcem být nemohl, ale Izzy pro tebe může být. A můžete mít spolu to, o co já přišel. Jen proto, že se bojíš že ji při operaci ztratíš... Zayne, ona ztratí tebe, když to neuděláte. Řekla otci, že jsi pro ni důležitější... S ním se můžete oba usmířit, ale ona si vybrala. Chápeš, co ti tím říkám?"
„Že vy jste neměl na výběr. Nemohl jsem ji zachránit, ona mě zachránit může." Přikývl a hořce si povzdechl. „Já ti slibuju, Zayne, že se jí nic nestane. Postarám se o ni. Dám na ni pozor."

Kývám, s vírou v očích se na něj dívám. „Našel jste - našel jste jinou Lorraine?"

„Mám teď rodinu. Našel jsem si před několika lety ženu, dala mi tři krásný děti... Ale nikdy na Lorraine nezapomenu. Její otec se uzdravil a kupodivu, možná i paradoxně, jsou on a jeho žena prarodiči mých dětí."

Kývám, v krku mám knedlík, nejde mi promluvit.

Vše se přece dá vyřešit. Opravdu to může vyjít. Oba se uzdravíme a neshody s jejím tátou se vyřeší pak. Všechno hezky postupně... Lékař tu možnost neměl, nebyl žádný vhodný dárce. Přišel o ženu a dítě a já... Nemůžu se bez boje vzdát...

„Přijdu, až se Izzy vzbudí. Pak vše probereme."  

********************************
♥♥♥