Those moments, those feelings

~8~

Zayn

„Tak co, Zayne, jak se vede?" „Jak myslíte?"

Usadil jsem se v ordinaci doktora a unaveně se opřel do křesla. „Vypadáš unaveně... Dodržuješ klidový režim." „Snažím se." „Co děláš přes den?" „Pořídil jsem si štěně... S ním na procházky, občas si zajdu do kavárny... Jinak jsem doma a odpočívám." „Tak se na tebe mrkneme... Sestra ti vezme krev." „Jo, s tím počítám." Hořce jsem se pousmál a nechal si zaškrtit ruku...

„Je nějaký dárce...?" Bylo po odběru, po měření tlaku a dalších blbostech.
 „Zatím ne." Vydechl doktor omluvně, po chvíli ticha a povzbudivě se pousmál. „Neztrácej naději." „To se lehce říká... Chemo?" „Potřebujeme prvně dárce..." „Jo, já vím..." Ironicky jsem se zašklebil a vybavil si rozhovor s jedním onkologem v Anglii.
Na co chemo teď... Zničí to škodlivé buňky, utvoří se místo pro rádoby nové, které nejsou k dispozici a moje leukemie, bude mít o kus víc místa, aby mohla růst...

„Jsi v pořadníku na prvních místech... Naděje pořád je. Nemyslíš, že kdybys požádal i sourozence-" „Ne. To neudělám." Utnul jsem doktora rázně a s návalem další hořkosti vybavil, jak rodiče byli na testech, jestli oni nemůžou být dárci... Nevystavím stejnému procesu sourozence.

S hordou receptů na další prášky a pokyny, abych se šetřil a nemusel skončit ve špitále, jsem navštívil lékárnu a pomalu se plahočil domů. Vycházka s Maxem, pak spánek, další vycházka s psiskem, spánek... K večeru jsem se probral a chtě nechtě, myslel jsem jen na Izzy. Měl bych tam jít... Omluvit se, nebo... Jo, omluva byla na místě. Nechal jsem ji tam zmatenou, jenže odvaha a ani síla nebyla.

Do konce týdne jsem se motal mezi postelí a nezbytnými procházkami s Maxem a v pátek... Sesbíral jsem poslední zbytky odvahy a s trochou nabraných sil, vyrazil do nečasu venku. Ke kavárně jsem dorazil zasněžený, jako oživlý sněhulák, venku se otřepal a vklouzl dovnitř.
Napočítal jsem deset osob a hledal Izzy. Vyšla z místnosti za závěsem, zjevně neslyšela ani zvonek a zády ke mně, tvořila nějakou objednávku.

„Ahoj. Můžu poprosit o kávu?" S bušícím srdcem jsem se postavil k pultu a čekal. Ztuhla, svěšená ramena vystoupila a ona se překvapeně otočila. Oči se jí rozšířily překvapením a rty se široce usmály.
„Zayne...! Ahoj." „Ahoj..." Nejistě jsem se usmál a opřel se o pult.

Chvíli mlčela, těkala očima po mé tváři a pak se smutně pousmála. „Jakou si dáš?" „Nechám to na tobě. Můžeš být u stolu, nebo si mám sednout tady?" Chytil jsem opěrku barové židle a tázavě zvedl obočí.
„Tady... Musím udělat několik káv... Takže chceš nějaké překvapení?" „Jo."
Pár minut panovalo ticho, práce ji pod rukama kvapila, rozhodila objednávky a přede mnou se objevilo latté, tentokrát karamelové. S labužnickým výrazem jsem se pousmál, jenže tentokrát mi úsměv neoplatila.

„Co se stalo?" „Jak to myslíš?" „Ten den... Kdy jsi odešel. Myslela jsem-" Prudce se nadechla a objala se pažemi. „Že jsem udělala něco já..." „Řekl jsem ti, že ty ne... Jen... Nerad o tom mluvím, ale přišel jsem se omluvit. Za reakci a další omluva za to, že jsem nepřišel další den. Potřeboval jsem čas." Kývla a unaveně si přejela dlaní po tváři.
„Izzy, omlouvám se. Mrzí mě to." „Nic mi nedlužíš, nemusíš se omlouvat. Chápu, že někdy je toho moc... Jen mě to rozhodilo." „Jo... Já vím. Já, jen nechci rušit. Můžu to vypít a jít. Nebo-nebo na tebe počkat a doprovodit tě třeba domů?" Překvapeně zamrkala a pak přikývla.

Hodinu před zavíračkou, nebyla v kavárně už ani noha. Seděli jsme na baru a já se snažil navázat tam, kde jsme skončili.

Hloupé, seznamovací dotazy, co máme rádi, co rádi děláme... Musel jsem se smát nad její omluvnou poznámkou, že projela seznam veškerých filmů, na kterých mám podíl a odpovídal na zvídavé dotazy ze světa filmu. Hltala každé moje slovo, skákala mi do řeči a já si po dlouhé době přišel jako dřív.
Od smíchu mě bolela bránice, svaly ve tvářích...

„Kde vlastně bydlíš?" „Kousek za Eiffelovkou, nemám to příliš daleko." Za to já to budu mít...
„Fajn. Tak co teď? S čím ti mám pomoct?" „Seď a nenašlap tu." Zaculila se a zmizela v místnosti. Po chvíli se kolem mě otáčela s mopem, pak šaškovala za barem a poklízela hromadu sklenic, talířků...

„Můžeme jít." Usmála po půl hodině, během které jsem stále žvanil o posledním filmu, na kterém jsem se podílel.

Chlad se do nás zakousl a krom nás, nebyla na ulici v dohledné vzdálenosti ani noha.

„Tak už mánie začíná, doslova a do písmene." Pobaveně se pousmála nad okolními domy. Střídmou výzdobu předchozích dní, nahradil skoro už kýč. Světýlka, lucerničky, ověšené stromy a stromky...
„Jo... Taky to tak máte doma?" „Bohužel." „Bohužel?" „Nepřijde ti to už jako kýč? Je to pěkný, ale přeplácaný. Bohatě by mi stačily jedny světýlka v okně... Ne provazy, že nevidíš ven." Ušklíbla se a zahnula směrem k Eiffelovce.

„Chodíš tudy často?" „Pořád." „A to se nebojíš?" „Bojím, ale za ten obrázek mi to stojí. Kor teď... Počkej až se bude blížit Štědrý den... Ta atmosféra tady, je v tu dobu nejkouzelnější. Jaké to je v Anglii? Musí to být úžasný." „Nikdy jsi tam nebyla?" „Ne... Znám jen Paříž a její okolí. Máma se narodila v Toulouse, ale byla jsem malá, když jsme tam jezdili. Už si to moc nepamatuju, jen z fotek. Takže..." „Proč už tam nejezdíte?" Smutně se pousmála a spravila si šálu.

„Není důvod... Prarodiče už nežijí a máma... Umřela, když jsem byla malá." „Ah... Promiň." „To nic... Zvykla jsem si. Ono nic jinýho nezbyde. A ty? Co tvoje rodina? Nebudeš na svátky s nimi?" „Ne... Zůstanu tady. Naši to akceptovali a ségry to pochopí." „Máš mladší?" „Dvě a jednu starší. Ty?" „Dvě starší dvojčata, nevlastní." Neušel mi výraz, který se ji mihl ve tváři.
„Nerozumíte si?" „Ne... Znáš Popelku?" „Cože? Myslíš tu pohádku?" „No." „Jo, znám. Ale nechápu, kam tím míříš." Uchechtla se a zastavila se kousek od Eiffelovky, s hlavou v záklonu se znovu ušklíbla.
„Tak tak nějak, to mám já. Nevlastní matka, dvě její dcery a můj táta... Stal se z něj... Chudák. Co řekne Chantal, to platí. Jeho slovo nemá doma žádnou váhu... Jen mě asi nečeká takový konec jako v Popelce... Víš... Počítám dny, kdy budu moct z toho bytu vypadnout a už se nikdy nevrátit. Šetřím si, co to jde. Potřebuju vypadnout, ničí mě to." „Popelka měla ale šťastný konec, tak proč myslíš, že tebe nečeká?" „Protože princové v dnešní době neexistují." „Myslíš?" „Až nějakýho potkám, tak ti řeknu." Tiše se zasmála a v dlani mě zastudila její dlaň.

„Nemáš chuť na rebelství?" „Co máš za lubem?"