Those moments, those feelings

~22~

Isabelle

„Za chvíli bude konec návštěv... Půjdu se s Maxem projít. Asi zajdeme do kavárny. Jacquie mi psala, abych se pak stavila. Hádám, že vyfasuju něco sladkýho na nervy." Tiše jsem se zasmála a dál sledovala monitor.
Puls klesal na pravidelnou hranici, vzápětí zase povyskočil. Stiskla jsem mu dlaň a druhou rukou jej hladila po propadlé tváři.
A pak, jak kdyby se mi nad hlavou vytvořila žárovka; seplo mi to.

Vnímá... Vnímá vše, co mu povím. Je rozrušený, ale přitom jej moje doteky uklidňují.

„Zaynie... Až se vzbudíš, tak si mě nepřej... Co kdybych tě tady za zástěnou pomlouvala? Vše bys vnímal!" Tiše jsem se zasmála a zahnala pocity studu.
Když vnímá, musel vnímat i moje doteky, moje rty, moje slzy...
Sklonila jsem se k jeho uchu a letmo jej na něj políbila.

„Vím, že se zlobíš, že nechceš, abych to podstoupila. Ale nemůžeš mi zabránit a nezabránil bys mi, ani kdybys byl vzhůru, rozumíš? Chci být dárce... Chci ti pomoct, se zbavit téhle odporné nemoci...! Nemůžeš udělat nic, jak bys mi zabránil, zapamatuj si to. Záleží mi na tobě." Mumlu a pomalu se odtahuju.
„Zítra přijdu, když to půjde. A nic nevyváděj, rozumíš?"

Prohrábla jsem mu prsty vlasy a opět se sklonila.

„Jsi pro mě důležitější víc, než kdy kdo byl. Má máma... Umřela na to stejné, ale tebe si vzít nenechám, rozumíš?"

Opět jsem s Maxem zamířila do Martových polí. Na pár sekund zvažovala možnost, že bych jej nechala u Charlieho a vyběhla si na Věž, aspoň na chvíli pročistit myšlenky. Pak jsem onu možnost zahnala, a místo toho se věnovala Maxovi.
Utekla hodina, než mi Jacquie napsala že kavárna je už prázdná a čeká se jen na mě.

Max si užíval pozornost Bernarda, nechal se drbat, hladit, škádlit... Jacquie se mě zatím s ustaraným výrazem ptala na Zayna a pak na mě. Jak já se cítím, jestli mám strach a co bude zítra...
I přes můj nesouhlas, že má doma děti a vnoučata, mi bez možnosti další diskuze oznamuje, že zítra tam bude se mnou.
Kavárna se do konce měsíce uzavře a ona stráví zítřek se mnou. Nenechá mě samotnou... Určitě ji budu potřebovat.

Bez dalších argumentů o odmítnutí, kývám na souhlas, nechám si udělat kávu a s balíčkem sladkých dobrot, se pomalu vracíme s Maxem domů.
S pocitem jakého sebe trýznění, nás vedu přes blok, kde bydlím. Je to pořádný kus cesty, který jsme si zašli, ale při pohledu na naše okna, kde se svítí, mě lehce bodne u srdíčka. V prvotních chvílích váhám, zda nemám zazvonit a požádat tátu, aby šel jen na chvíli dolů...

„Jdeme, Maxi... Ještě je asi brzy, na nějaké usmiřování... Oba si potřebujeme odpočinout a uvědomit si, co vlastně chceme." Tiché štěknutí na souhlas a pár metrů od vchodu, se setkávám s dvojčaty.
Maxovi se zjevně nelíbí, zlostně vrčí a já doufám, že mě nepoznají. Kapuce stažená hluboko do obličeje, díky razantnímu sněžení, mi snad dává pocit jakési anonymity.

Drze pronesená věta, ať si toho čokla držím na krátko, ve mně vyvolá jen chuť Maxe pustit s jediným příkazem; trhej.
Odfrkla jsem si, přitáhla si jej k sobě a konejšivě jej podrbala za uchem.

„Ti řeknu, že mi Isabelle vůbec nechybí." Zastavila jsem se a klekla si k Maxovi. Mluví dost hlasitě, byť pomalu odchází k domu a já rádoby rozmotávám vodítko, z pod Maxových tlapek.
„Hm, ale starýmu jo... Jsi ho včera neslyšela, než šel do práce?" „Co říkal?"
Musím napínat uši, už jsou poměrně daleko.

„Že udělal chybu, když si naši mámu vzal. Že by mu bylo líp bez nás a že doufá, že jeho Izzy dostane brzy rozum a ukáže se, nebo mu dá vědět, kde je."

Nestačím si otřít slzy. Max mi olizuje tvář, lísá se a tiše ňafá. Vytáhla jsem se na nohy a zapřísahala se, že až bude po všem, tak se tátovi ozvu.
Teď to nejde... I když mu chybím a teď to vím, tak by s operací kvůli Zaynovi nesouhlasil. Na tom by se nic nezměnilo...

„Odebereme vzorek... Bude to nepříjemné a i když místo vpichu opíchneme, bude to trošku bolet. Izzy, jsi připravená?" Chirurg mi začal tykat, konejšivě se usmíval a já si s hrůzou prohlížím nástroje, na které vidím.
U dveří malého chirurgického sálku, stojí Jacquie a čeká na pokyn, aby mohla za mnou.
Vzorek se odebere z hrudní kosti... Srdíčko mi bučí čím dál tím víc, cítím jen strach a vím, že to bude bolet.
„Jsem." Na víc jsem se nezmohla. Uplynula minuta, možná dvě než jsem odpověděla a doktor pokýval hlavou.

Lehám si, Jacquie mi stojí po pravé ruce, hladí mě po vlasech a ačkoliv mi doktor chtěl dát mezi bradu a hruď roušku, odmítám. Chci to vidět...

Po několika minutách, během kterých jsem nestačila polykat slzy a moje utrpení se přeneslo i na Jacquie – i její tvář zdobí slzy – je po všem.
Doktor mě povzbuzuje, jak jsem byla statečná a kdesi cosi. Pořádně jej nevnímám. Jediné co chci, je si teď odpočinout a pak jít za Zaynem.

„Výsledky budou zítra, tak uvidíme... Ale vypadá to nadějně, dle krevních testů." Povzbudivé mrknutí a doktor je pryč.
O mě se starají sestřičky a já, po několika desítkách minut, jsem na pokoji. O patro pod Zaynem a zatímco usínám, Jacquie mě hladí a přitom telefonuje s Bernardem.