Those moments, those feelings

~24~

Zayn

Stejný scénář posledních dní. Mokrá žínka mi umývá tělo, ručník mě utírá a nad hlavou mi zní hlasy sestřiček.
Povídají si o Vánocích, o dárcích ze kterých měli jejich děti radost a já cítím pocity radosti, z jejich štěstí. Je milé poslouchat o dětských, rozzářených očkách pod vánočním stromečkem...
Tak moc bych to sám chtěl zažít. Vidět radost v očích mých dětí...

„Co se ti zdá, chlapče? Uklidni se." Rozhovor o Vánocích ustal, sestřičky mě konejší a pípání monitoru přestává.
Vnitřní neklid ustupuje, nahradí jej klid a sestřičky ke mně opět konejšivě promlouvají...

Když odejdou a já se motám v barvách šedi, na mysl mi znovu vytane vzpomínka na Izzy. Na její rozhodnutí, na její touhu mi pomoct.
Chci být sám a hlavně nechci spát, opět se musím uklidnit.
Po pár vteřinách jsem zase klidný. Myslím na Izzy a přitom se krotím. Nemůžu se vztekat, prostě to nejde.

Uplynulo několik hodin, v naprostém tichu. Jen místy jej narušily sestřičky a pípání přístrojů či tikot hodin, jsem přestal vnímat už dávno.
Únava pomalu přechází, tak moc se chci vzbudit a dát to okolí najevo. Chci s nimi mluvit, požádat je, ať seženou Izzy a vymluví jí to.
Marná snaha... Odhaduju, že už víc jak hodinu se snažím tělo přesvědčit, aby se probralo. Abych otevřel oči a něco řekl. Úsilí mě vyčerpalo, pomalu usínám. Z posledních sil se snažím spánku zabránit, ale nejde to.

Nemám tušení, jak dlouho jsem spal, ale vzbudil mě šramot. Něco hrká, jako když někdo něco veze.

„Budeme mít na pozorování jeho přítelkyni. Slečnu Soyer. Dnes podstoupila punkci, zda je vhodným dárcem. Doktor Boutroux rozhodl, že si ji necháme tady. A Zaynovi její přítomnost snad taky pomůže." Něčí hlas někomu předává informace a dostane se mu souhlasného přitakání.
Pak šum opět ustane, všude je ticho, jen po chvíli někde něco šíleně pípá. Pak dochází ke shonu.
Rychlé kroky, běh, rozdělování příkazů a úkonů a pak se mi k uším, po několika šílených minutách donese hlas nějakého muže, který diktuje někomu čas úmrtí.
Otřásl jsem se. Za pár dní nebo i hodin, to budu já, komu budou diktovat čas jeho úmrtí... Nevěřím tomu, že Izzy může být dárce a i kdyby byla, kdo nám zaručí, že moje tělo nové buňky příjme?

„Ahoj..." Uteklo několik dalších minut. Za okny se hádám zešeřilo a to nepříjemné zelenkavé světlo se opět rozsvítilo.
Srdce mi zabouchalo. Tiché pozdravení, něžný dotek a postel se prohnula pod další váhou. „Dnes mám za sebou punkci... Sternální, z hrudníku. Nic moc příjemnýho. Ta operace je prý lepší... Ale dalo se to vydržet. Jen se nemůžu moc smát. Max je u Bernarda... Domluvila jsem se s ním, že ho pohlídá. Než se já zmátořím... Byla jsem s ním včera v kavárně, tak si ho Max doslova omotal kolem tlapek. A potkala jsem dvojčata... Nepoznaly mě, ale mluvily o tátovi. Podle toho, co říkali, mu chybím... Tak počkám, jak toto dopadne a pak se mu ozvu."

Začínám se lepšit. Jsem rozrušený, ale přístroj mi nad hlavou nepípá a já s šokem zjišťuju, že krčím obočí. Tělo mě začíná poslouchat!

„Dnes v noci, budu s tebou. Nevím, jestli jsi to nějak zaznamenal, ale je tu postel navíc... Sestřičky mě budou mít pod kontrolou, kdyby něco a já budu mít tebe, kdybys něco chtěl vyvádět..." Slabé uchechtnutí, pohlazení po tváři a sotva zachytitelný povzdech.

„Je na čase, aby ses vzbudil... Chybíš mi, každým dnem víc a víc..."

Posunuje se, musí být sama unavená. Ta punkce... Není příjemná, sám jsem ji zažil. Stejně jako moji rodiče... Určitě chce spát a potřebuje se vyspat. Jenže já mám pocit, že teď jsem plný sil. Vím to, cítím to.

Slabé světlo mě na pár chvil lehce oslepilo.
Několikrát jsem zamrkal a přejel očima prostor. Jo, jsem v nemocnici. Asi na nějakým oddělení, se zvýšený režimem. JIPka? Zjevně... Nad hlavou mi pípají přístroje a ta věc, co mi tak vadila na obličeji, je kyslíková maska.

Zaostřil jsem na Izzy. Má na sobě nemocniční košili, vlasy ledabyle svázané do culíku, pleť nenesla žádnou stopu makeupu. Byla pobledlá a bylo vidět, jak je unavená.
Posunula se ještě víc na kraj a stiskla mi dlaň.

„Abych ti mohl dát na zadek za to, co pro mě podstupuješ?" Aniž by to postřehla, stáhl jsem si z obličeje masku a lapavě se nadechl. Nezvyk najednou.
Šokovaně ke mně otočila hlavu a do očí vstoupily slzy.

„Zayne...!" Potlačil jsem heknutí. Přitiskla mi na obličej znovu masku a něžně mi prohrábla vlasy.
„Neblázni... Zavolám sestřičku!" „Izzy! Počkej..." Pracně jsem si masku sundal a zachytil ji za ruku. Přišel jsem si slabý jako moucha. Vykroutila se mi a o překot se zvedala.
Plenta se za jejím tělem uzavřela a pár vteřin na to, se dovnitř prohnala sestřička.

Široce se usmívala, něco mi nad hlavou přepojovala a místo masky, jsem dostal do nosu cosi, co mi vhánělo kyslík do plic.

„Vítej zpátky, Zayne. Neusneš hned, viď? Zavolám lékaře." „Chci-chci Izzy." „Hned to bude." 

********************************
♥♥♥