Those moments, those feelings

~68~

Isabelle

Čím blíž jsem byla ulici, kde se nacházel můj, teď už zjevně, bývalý domov, bušilo mi srdíčko víc a víc.
Za pár minut jsem stála před vchodem do domu a roztřesenou rukou se snažila odemknout vchodové dveře.
Celou cestu sem, jsem přemýšlela nad Zaynem, nad jeho snahou mi nějak pomoct. Ale neměl jak. Nestála jsem o garde, v podobě jeho maminky. Chantal mi fyzicky neublíží, na to se nezmůže a i kdyby, facku přežiju. Nemohl udělat nic a já to hlavně ani nechtěla, tohle je můj boj. A nemůže to srovnávat s tím, že já jemu pomohla... Nedalo se to srovnat, bylo to naprosto neporovnatelné.

Zas a znovu, jsem zkoušela zasunout klíč do zámku dveří od bytu, jenže to nešlo. V duchu jsem si nevěřícně opakovala, že nechali vyměnit zámek. Děsilo mě to a zároveň naplňovalo šíleným vztekem. Jak si toto mohli dovolit... To čekali, že je přijdu vykrást...?!
Měla jsem tu pořád plno věcí, věci po mámě, vzpomínky na ni... Hromadu fotek a různých upomínek, co jsem chtěla. Můj plán, že jakmile se Zayn dostane z nejhoršího a já budu mít jistotu, že můžu být u něj a zajdu si pro věci, se rozpadl v prach. Teď budu nucena prosit o to, abych si vůbec mohla něco odnést a kdo ví, jestli mi tu vůbec něco zůstalo.
Dostavil se další pocit zlosti smíchaný s lítostí, zaháněla jsem slzy; copak by mi vyhodili všechny moje vzpomínky?

Přejela jsem si prsty po řetízku od Zayna a po mámě. Vzteky mi uteklo několik slz; nemít je na sobě, nemusela bych je mít už vůbec. Stejně tak jsem stiskla tátův zásnubní prsten, co mi dal před léty a já ho nesundala z řetízku na krku. To je vše, co mi zbyde z minulosti? Jen řetízek a prstýnek...

Otřela jsem si oči a stiskla zvonek.

Pom pár vteřinách ticha, se dveře pootevřely, vzápětí zeširoka rozevřely a přede mnou stála Chantal.
Upravená, načesaná, zjevně byla před dny u kadeřníka. Byla přebarvená a propichovala mě pobaveným pohledem.

„Ale, kdopak to dorazil? Ten kluk umřel nebo tě poslal do háje?" Polkla jsem nadávku a věnovala ji tvrdý pohled.
„Proč nesmím mít informace o tátovi?!" „Abys věděla, kdy umře a mohla jít k notáři?" Musela jsem se zachytit rámu dveří. „To nemůžeš myslet vážně." Špitnu a tvrdý pohled nahradí čirá bezradnost.
„Chantal, prosím... Mně nejde o peníze ani o to, co je v závěti. Já ho jen chci vidět." „Za to, co se stalo můžeš jen a pouze ty. Nikdo jiný. Tys mu vrazila nůž do srdce a to to neuneslo. Kdybys neutekla a nenechala ze sebe dělat pokusnýho králíka, nic by se nestalo." „Nebyla jsem pokusný králík!" „Jistě, jak myslíš. Ale potřebovat takovou pomoc jedna z mých dcer, neudělala bys to." Semkla jsem rty a vysloužila si pobavený pohled.

„Jsi malá, nevděčná mrcha, coura. Nevidím důvod proč bys měla mít možnost se s otcem vídat. Dalas mu jasně najevo, co sis vybrala a po tom všem, co jsme pro tebe udělali, ses hezky odvděčila." „Po tom všem, co jste pro mě udělali? Chantal, co jsi pro mě ty kdy udělala?!" Hlas mi přeskočil a chuť ji uhodit se objevila znenadání. Stiskla jsem dlaně v pěst, cítila, jak se třesu.
„Vychovala jsem tě, ty nevděčná couro!" Překvapeně jsem ukročila vzad, její dlaň se objevila náhle a uhnula jsem na poslední chvíli.
Zlostně si mě prohlížela a tvář se jí pomalu stahovala do škodolibé, povýšené masky.

„Ze závěti neuvidíš nic! Absolutně nic! Nic nedostaneš, ani kdyby pak šla k soudu, na druhou stranu, z čeho bys soud zaplatila viď? Jestli ten kluk zdechl nebo tě vyhodil, je to jen tvůj problém. Tady už nejsi vítaná a tvého otce už neuvidíš. Souhlas ti nedám, rozumíš?"
„Fajn!" Zachrčím, v duchu samu sebe prosím, ať se nerozpláču. Takovou radost jí nemůžu dopřát, snažím se myslet na Zayna. Na to, jak mě v nemocnici držel a uklidňoval. Na jeho oči, kterými umí pohladit...

„A moje věci? Kde jsou?" „V popelnici, kde by asi byly? Vypadni odtud dřív, než zavolám policii!" Dveře práskly a vzápětí se znovu otevřely.

„Až umře, jedna z děvčátek se ti možná ozve!"

Lapla jsem po dechu. Tolik bezcitnosti, nemohlo být snad v nikom ale přitom ona, to co teď předvedla... Zírala jsem na dveře a slzám se už nemohla ubránit. Sešla jsem patro schodů a zhroutila se na předposledním schodu.
Ani mi nedocházelo, že tohle muselo být divadlo pro celý dům, dokud mi někdo nesetřel slzy. Zaostřila jsem rozmazaně před sebe. S obtížemi se ke mně skláněl soused, bydlící pod námi. Vetchý stařeček, skoro nad hrobem. Občas jsem mu zašla pro nákup nebo si jen popovídat, když měl psíka a chodil jej kolem domu venčit.

„Belle, sluníčko..." „Hádám, že taková show tu dlouho nebyla, viďte... Dobrý den." „Všichni v domě víme, co je zač. Ale že je až tak bezcitná... Moc mě mrzí, co se tatínkovi stalo." Pomohl mi na nohy a za pár minut jsem seděla v jeho kuchyni. Chystal na čaj, podal mi kapesníčky a mlčky si mě prohlížel.

„Šeptanda je mocná zbraň. Pár sousedů je zaslechlo při debatě o tatínkovi... Boží mlýny melou a na každého se voda vaří, dojdou spravedlnosti za tohle." „Boží mlýny melou ale velmi pomalu v tomhle případě." Šeptnu, v kapse mi vibruje zpráva, ale odpovědět teď Zaynovi nemůžu.

„Ale melou jistě." „Jak někdo může být tak krutý?" „Tatínek udělal chybu, když ji přivedl do tvého života. Znám tě už tak dlouho... Než přišla, byla jsi tak jiná... Mrzí mě to, Belle. Ale bude dobře, uvidíš. Táta se z toho dostane a jakmile zjistí, jak se chovaly..." „Nechce mě vidět... Je vzteklý, že jsem zachránila život klukovi, co trpěl rakovinou bez jeho souhlasu..." Věnoval mi nechápavý pohled a za pár minut znal celý náš příběh. Trpělivě naslouchal, pokyvoval hlavou...

„Dojde poznání. Zachovala ses správně a jestli toho chlapce máš ráda... Pochopí to. Třeba už to i pochopil." „Co když umře?" Zvednu oči od šálku s čajem a další várka slz mi uteče po tvářích.
„Co když mu nestihnu říct, jak ho mám ráda, i přes to... Vybrala jsem si Zayna, a udělala bych to zase, ale..." „On ví, že ho máš ráda. Dítě může udělat cokoliv, ale lásku rodiče nikdy nic nepřekoná ani nezničí. To mi věř. Možná se zlobil a třeba i stále zlobí, ale někde v hloubi duše ví, žes udělala správnou věc." „Jenže to mi už třeba nikdy neřekne..."

Utekla hodina. Povídali jsme si, snažil se povzbudit, ale marně. Vyprovázel mě ke dveřím a u nich mě zastavil.

„Přišlo mi divné, co to vyhazují za krabice... Viděl jsem je z okna a pak se šel podívat. Podívej." Ukáže na několik krabic naskládaných u zdi. „To jsou moje věci!" Vydechla jsem překvapeně, jen jsem nahlédla do první krabice. S něžným úsměvem přikývl.
„Nech si je tady, pohlídám ti je. Vezmeš si je hned, jak to půjde. Ale v rukou by ses unosila..."

Přikyvuju, děkuju ale rovnou si beru první rámeček s fotkou, co jsem zahlédla. Malé mimino, v rukou krásný ženy, kterou objímá široce se usmívající muž. Šťastná, spokojená a milující rodina... Rodina co se rozpadla na miliony kousků, co už nikdo nikdy neslepí. 

*************************************************
♥♥♥