Those moments, those feelings

~55~

Isabelle

Přestala jsem sledovat čas. Koukám na zelenou bludičku, co tu svítí a čekám až přijde sestřička. Lékař už určitě je u Zayna…

Po několika minutách, se dočkám sestřičky. Něžně se usmívá, a úsměv s každým slovem o Zaynovi se rozšiřuje. Je na tom dobře, žádná negativní reakce, drží se, vše je stabilně, on je při vědomí.
Šílený pocit úlevy a zároveň neklidu. Tak moc ho chci vidět, dát mu pusu…

Tiše zakňourám. Když mě opět začal zmáhat spánek, ozvaly se rány. V prvních několika minutách se snažím bolest ignorovat, zkouším usnout, ale nejde to.
Trápím se bolestí skoro dvacet minut, než se rozhodnu zazvonit na sestřičky a poprosím o prášek od bolesti.

Sestřička odchází se slovy, že než to zabere bude to ještě chvíli bolet, jestli nechci i lék na spaní. Ten hrdinsky odmítám. Usnu i bez něj, je jedno, jestli teď nebo za půl hodiny, kdy už prášek musí účinkovat.
Úleva však přichází rychleji, než jsem čekala. Usínám a probouzím se krátce po šesté ráno.

Obvyklý ranní šrumec, na který jsem si zvykla dnes není.
Slyším rychlé kroky, které se střídají s během, polohlasný rozhovor sestřiček i lékaře, něco se někde děje. Za některou plentou někdo bojuje o život.
Útrpně poslouchám, co se děje.
Není to příjemné, tlačí se mi do očí slzy, když projde kolem mé plenty sestřička, která oznamuje té druhé, ať zavolá do márnice.
Promnu si oči, několikrát rychle zamrkám a pak si tiše říkám, že nám se toto nestane. Mám sto chutí se postavit, projít se. Chci dnes vidět Zayna. Mně je dobře, musí mě za ním pustit, potřebuju ho vidět.

Chci si sednout, skopnu peřinu a svěsím jednu nohu dolů. Zabrzdí mě v dalším pohybu pouze myšlenka, že pokud něco uspěchám, tak se za ním nepodívám. Zklamaně vrátím nohu zpět a šmátrám po nočním stolečku, kde mám mobil.

„Je mi dobře. Cítím se všelijak, ale převládá to kladné. Večer jsem mluvila s doktorem. Zayn je na tom dobře. Dnes ho snad uvidím, přes sklo, ale musím se s tím spokojit. Co vy?“

Odeslala jsem zprávu a zapla televizi. Tradičně tam nic nebylo. Po pohádkách a vánočních filmech, jako když utne.
Lákavě se dívám na okno, sice stále sněží a kvanta sněhu neubývají, ale jak znám naši náturu hádám, že vánoční výzdoba pomalu mizí. Nemám čas dál rozvíjet myšlenky o Vánocích, jak letos, tedy vlastně loni, byly pro mě jiné.
Přichází sestřička, přelezu si na křeslo a odveze mě do koupelny, kde velmi nerada přijímám její pomoc s hygienou.
Pak přijde na řadu snídaně, po ní léky a další infuze.

„Nevíte, jakou noc měl Zayn?“ „Spal celou noc, jak miminko. Vše je v pořádku. Když se nic nezmění, odpoledne tě za ním zavezeme.“ „Super!“ Vysloužím si pohlazení po mokrých vlasech a sestřička tiše zmizí.

„Můžu ti zavolat?“ Velmi stručná odpověď od Jacquie. Srdíčko mi zabouchá, mám se bát?

Hrůza odezní hned, jak mi to Jacquie zvedne. Vesela mi štěbetá do ucha, povídá o Maxovi jak se mu u nich daří a pak se ptá na nás. Čas najednou plyne velmi rychle. Utekla hodina, mobil i ucho zavařené, Jacquie se střídá s Bernardem. Povídáme si, smějeme se. Řešíme mě, Zayna, kavárnu a jak si oni jinak užili čas s vnoučaty a dětmi…
Po další hodině, jsem unavená. Loučím se se slovy, že bych je chtěla vidět. Slibují, že odpoledne dorazí, jen jim mám dát vědět, kdy budu u Zayna, aby dorazili ve správný čas.

Budím se k obědu, nějaká žena co jsem tu ještě neviděla, mě budí a dává mi oběd. Přeje mi doboru chuť a sotva dožvýkám poslední sousto, objeví se sestřička.

„Máš tu návštěvu, Izzy.“ „Koho?“ „Hádám, že budoucí tchýni a tchána.“ Spiklenecky zamrká, zatímco já zrudnu jako rajče. „Uh, aha… Dobře.“

„Izzy!“
Jako velká voda, se protáhla plentou Zaynova maminka a silně mě objala. „Jak se cítíš?“ „Celkem dobře. Byli jste u Zayna?“ „Dnes nás za ním ještě nepustí. Snad zítra...“ „Proč? Já se ptala a sestřička říkala, že bych mohla odpoledne…“ Mamince vhrkly slzy do očí, vzápětí se statečně usmála.
„Asi je to něco jiného… Ty jsi de facto ve sterilním prostředí.“ Zní mi to, jako velmi vyhýbavá odpověď. „Nemůžu za ním, na pokoj. Jen přes sklo. Proč vám neřekli důvod?“ Vymění si pohled s mužem a něžně mě pohladí, nic neříká.
„Co se děje?!“ Přeskočil mi hlas a zoufale na ni hledím. „Říkali mi, že je v pořádku. Ráno mi to říkala sestřička.“

Přisedne mi do lůžku, tak řka si za mnou lehne a vsune mi paži pod hlavu. Přitiskne mě k sobě, omezí mi přísun kyslíku, když mě sevře v náručí a pak tiše šeptá.
Najednou mi dech nestačí, ani v nejmenším. Slzám se neubráním a v uších mi rezonuje, pořád dokola to co řekla.

„Zastavil se. Neví nikdo proč… Najednou přestal dýchat. Je v bezvědomí, ještě se neprobral.“

**************************************
Klarkarr - za nic :o)