Those moments, those feelings

~58~

Zayn

Uteklo sotva několik vteřin… Známé „puf“ oznámilo, že někdo vstoupil. Pár vteřin na to, maximálně pět, se mi do zorného pole dostala postava sestřičky.

Očima se usmívala, doslova jimi hladila. Měly jasně zelenou barvu, až mě z nich pomalu začínaly bolet moje oči. Semkl jsem víčka a vybavil si oči Izzy; potřebuju je vidět. Ji vidět… Slyšet… Cítit.

„Pane Maliku?“ Otevřu oči na znamení, že vnímám. „Jak se cítíte?“ Nakrčím obočí, jak asi… Nemůžu mluvit, trubka mě vyloženě deptá. Sestřička se chápavě usměje.
„Zavolám lékaře, pak vytáhneme trubičku, pokud to tedy zvládnete bez ní, ano?“ Očima mrknu na souhlas. Kontrola přístrojů, kapačky a pak jen slyším, jak komusi kdesi oznamuje, ať seženou mého doktora, ona tu zůstane.

Dál těkám očima po prostoru, sestřička mi povídá o počasí venku, o tom jak tu včera byla moje přítelkyně a jak se těší, až ji dají vědět že jsem se probral.
„Pokud se nic nezmění, možná lékař dovolí, aby přišla až sem. Je chudinka, úplně vyčerpaná z čekání.“
Pálí mě slzy, pořád kvůli mně Izzy tak trpí… Zasloužím si ji vůbec?
Povede se mi najít ruku sestry, opřenou o mou postranici na posteli. Překvapeně na mě pohlédne.
Mám v očích otázku, potřebuju vědět, jak dlouho jsem byl v limbu. Sestřička svoje oči mhouří, přemýšlí…

„Bolest?“ Zamrkám, sestřička vydechne. „Jedno mrknutí „ano“, dvě mrknutí „ne“?“ Mrknu jednou. „Bolí teď něco?“ Dvě mrknutí. „Děje se něco?“ Jedno mrknutí. Sestřička náhodně zkouší dotazy, z mrkání mě začíná bolet hlava.
„Čas?“ Nejsem debil, na ten vidím, kolik je tak vím, ale jsme na dobré cestě. Čas a datum jdou vždy ruku v ruce, ne?Dvakrát mrknu a zoufale se zamračím.
„Datum?“ Jedno, rychlé mrknutí a netrpělivě čekám na odpověď. „Pátého února.“ Semkl jsem zoufale víčka… Skoro měsíc… Skoro měsíc jsem jen spal. Kurva!
„Pan doktor tu už je.“ Sestřička hledí ke vstupu do pokoje, ozve se „puf“ a bodrý hlas doktora se roznese prostorem.

„Zayne! Tys nám dal! Vítej zpátky.“ Chtěl bych se usmát, ale nejde to. Doktor se očima usmívá, v hlase mu zní úleva, spokojenost, nadšení. „Jak se cítíš?“ Vzápětí se rozesmál. Mimika mě poslouchá bravurně, povedlo se mi vystřihnout skvělý, ironický výraz, že jak asi…

„Vytáhneme tu trubičku, pak si snad promluvíme.“ Usměje se, další slova patří sestřičce. Chce po ní nějaké pomůcky, pak mu asistuje a u toho mi neujde jejich rozhovor.

„Funkce mozku jsou v pořádku. Vypadá dobře, zjevně nedošlo k žádnému poškození.“
Mumlají, přes roušky je jde sotva slyšet a já napínám uši, co to nejvíc jde. Přitom se snažím tvářit, že nemám ani páru o tom, co huhlají. Raději.

„Bude muset proběhnout další kolečko vyšetření, jako na počátku aktuálního stavu. Objednáte všechno. Magnet, cétečko… Chci i debilní sono. Prostě všechno. Kompletní labiny. Zavolejte znovu i do spánkové laboratoře. Chci vidět jeho mozek, jak reaguje ve spánku. Oční vyšetření, chci zase odběr na všechny známe choroby, viry. Prostě všechno. Udělá se znovu i biopsie. Co se labin týče, budete je urgovat. Aktuálně tu není přednějšího pacienta, než je Zayn. I s biopsií si pak borci pohnou. K tomu očnímu, si zapište i ušní, vlastně chci klasiku, nosní, ušní a krční. Chci prostě všechno. Naprosto všechno!“ Sestřička horlivě kývá na souhlas, žasnu nad tím, jak si to dokáže zapamatovat, já bych byl v háji už u sona.

Sotva jsem bez trubky v krku, mám na obličeji vraženou masku, kterou po pár minutách, kdy mě doktor bedlivě sledoval, nahradily pouze brýle do nosu.

„Fajn, začneme zlehka. Jméno? Zkus to hlavně pomalu, nespěchej.“ Mám chuť zařvat, že vím kdo a kde jsem. Jenže o řvaní nemůže být řeč. Zachrčím jak staré hodiny. „Byl jsi dlouho intubovaný, to je následek toho. Odpovídej jednoslovně. Na delší proslov musíme počkat.“

„Zayn.“ „Výborně. Položím ti víc otázek, pomalu na ně odpovíš.“ Mrknu na znamení souhlasu.
Příjmení, věk, kde jsem, město kde jsem… Připadám si jako debil, ale pomalu odpovídám v jednoslovných větách. Rádoby větách.
„Skvělé!“ Doktor se upřímně raduje a poplácá mě po rameni. „Mozek není zjevně nijak porušen. Víc pak uvidí na snímcích-“ „Co-se-mi-to-sta-lo? A pro-č?“ Kraťoučká věta, která mě zcela vyčerpá. Mezi slovy jsem musel dělat dlouhé pauzy, v krku mě škrábe, rty bolí od toho, jak jsou popraskané.
Radostný výraz rychle zmizí. Dlouho jsem jej neviděl tak bezradného.

„Nevím synku. Nemám tušení. Všechna vyšetření, co proběhla když jsi upadl do kómatu, nedala žádnou odpověď. Krvetvorba je obnovena, rakovina ustupuje rychle a dobře. Transplantace se vydařila, tohle co se stalo, s ní nijak nesouvisí.“ Zamrkám překvapením. Čekal jsem a vlastně i doufal, že je to z toho. Že se to prostě jen pokazilo, sice až po delší době, ale tohle…
Doktor dál popisuje koloběh vyšetření, co jsem měl. Sděluje jejich výsledky ale jak řekl, všechny byly v pořádku. V závěru slibuje, že všechny testy, vyšetření a já nevím, co všechno ještě, udělají znovu.
„Odpověď, snad, už nějakou dostaneme.“

Když odejde, sestřička mi opět něco dává do infuze, pak rovnou do žíle. Když zmizí i ona, dojde mi, že jsem se nestačil zeptat na Izzy. Zuřivě mačkám tlačítko, že to byla zbytečná panika mi dojde ve chvíli, kdy se mi u postele objeví jiná sestřička a s vyděšeným pohledem kontroluje mě i přístroje.

„Vše-do-brý. Já… Omlou-vám-se. Chci-vě-dět-mo-je-pří-tel-ky-ně. I-sa-be-l-le?“
Očima se upřímně omlouvám, sestřička zhluboka vydechne. Brýle co má na očích se zamlží a chvíli trvá, než sestřička znovu dobře vidí.
„Ty kluku jeden!“ Uleví si s upřímností a něžně mě pohladí po tváři. Má v očích mateřský cit a hádám, že pod tím atom bordelem, co má na sobě, je postarší paní kterou jsem pěkně vyděsil.
„Neboj se, chlapče. Lékař ji bude hned informovat. Musí napsat žádanky na vyšetření, udělat ti záznam do papírů a pak ji hned zavolá. Chodí každý den, i dnes určitě přijde. Jen tuším, že dorazí mnohem dřív, než obvykle.“ Usměje se, pohladí mě po holé hlavě a lehce se skloní.
„Nesmírně se na tebe těší, chlapče.“
Kývám na souhlas, pitomě se usmívám.
„Potřebuješ ještě něco?“ Začala mi rovnou tykat, vrtím hlavou a pak ji chytám za ruku, když chce odejít.

„Dě-ku-ju.“