Those moments, those feelings

~34~

Isabelle

Vším co říkal, mě bavil a i přesto jsem cítila jakýsi závan nejistoty, možná strachu. Uvědomoval si vůbec, jak mu planou oči, když si mě dobíral? Bylo to děsivé a přitom to mělo moct svádět.
S hořkostí mi na mysl vytanula jeho minulost. Tedy... Jen představa, jakou ji mohl mít.

Nepochybně byl ten, za kterým se každá otočila a s určitostí bych mohla odpřisáhnout, že sedět někde na baru, stačilo by mu jen kývnutí, aby dostal každou přesně tam, kam chtěl – do postele.

Potlačila jsem ušklíbnutí nad svými myšlenkami a rádoby scénáři; vidina Zayna, jak někde v Británii, nebo kdekoliv kam se díky filmu dostal, sedí v baru, kde vyřvává hudba a kam oko dohlédne, jsou polonahé holky, které na něj upírají hladový pohled. On očima těká kolem sebe a hledá tu, co ho zaujme. Když ji konečně najde, s drzým výrazem si ji prohlíží a dává ji jasně najevo, že má zájem. Jedna objednaná sklenička, odnesená servírkou k objektu jeho zájmu a nad tou další, už sedí spolu. Kolik mu stačilo drinků, aby ji odvedl buď na toalety nebo rovnou na hotel popřípadě k sobě domů?
Hádala jsem že maximálně tři...

„Nad čím přemýšlíš?" „Cože?" „Ptám se, jestli chceš vánoční komedii nebo vánoční slaďárnu." Se smíchem mi odhrnul prameny ofiny z obličeje a mrkl.
„Nebo pořád přemýšlíš nad tím, co mám v boxerkách?" „Haha. Nepřemýšlím." „Tak nad čím dumáš?" „Nad životem brouka." Hrané uchechtnutí, ale jemu to stačí. Souhlasím s komedií a k mému překvapení, mi dá dost práce se soustředit na obrazovku a nepřemýšlet nad dalšími scénáři...

Poskládaní v jedné posteli, pod jednou peřinou... Teplo jeho těla mě uspávalo, stejně jako něžné hlazení konečky prstů na paži. Pomaličku jsem zabírala, když hlazení ustalo a jeho tělo ztěžklo.
V následné chvíli se dostavila panika.
Upřeným pohledem jsem sledovala jeho nehybný hrudník. Srdíčko mi začalo bušit, nadechovala jsem se k výkřiku, když se konečně nadechl. Hrudník se pohnul a já úlevou vydechla. Pro jistotu jsem natáhla ruku k jeho nosu a zatímco jsem si v duchu nadávala, proč tak panikařím, jsem si nechala dlaň ovanout jeho dechem.

Se snahou jej nevzbudit, jsem si položila hlavu na jeho hrudník. Nevzbudil se a já se široce usmála. Ze spánku kolem mě omotal paži a pevněji stiskl. Tlukot jeho srdíčka a pravidelné zvedání hrudníku mě uklidnilo, následně uspalo...

Šum nohou, rychlé kroky za plentou a já si vybavila paní, co ležela vedle. Zahlédla jsem ji jen na kratičký okamžik. Byla starší, smrt pro ni byla určitě vysvobozením... Měla rakovinu, stejně jako všichni tady... Vlastně bylo jen otázkou času, kdo odtud vyjde jako vítěz a koho odvezou zabaleného v bílých prostěradlech...
Ležela jsem hlavou na Zaynově hrudi, on stále spal, pravidelně oddechoval a jeho objetí mě nemohlo ukonejšit ani v nejmenším. Hodiny ukazovaly, že jsem spala sotva hodinu... Jak se během hodiny zvládne vše změnit...
Nevzbudil se, když jsem se odtáhla a prohlížela si jeho unavenou, nemocí strhanou tvář. Máme vlastně šanci odejít?
Já určitě, u mě se snad nemůže pokazit nic ale on... Snažila jsem se zahnat černé myšlenky, ale přesto se vkrádaly na povrch, jako pavouci co vylézají ze svých děr...
Slzy se mi hnaly do očí, a krom strachu o Zayna se mi do mysli najednou vkradl obrázek táty...

Přestala jsem dávno počítat hodiny, co tu jsem se Zaynem a co jsem neviděla tátu, ani s ním nemluvila... Tohle všechno... Byl by proti tomu, nepochopil by to, ale co když se přece něco pokazí u mě a jemu pak dojde dopis z nemocnice, že si má vyzvednout moje tělo... Lapavě jsem se nadechla, slzám se neubránila a přesně v tu chvíli, kdy jsem si otírala vodopád slané vody, se Zayn probudil.

Něžný úsměv vystřídal šok. Tiše mumlal, co se stalo, proč pláču a s jakousi něžnou neohrabaností, mi slzy stíral. 

*******************************
Pokračování bude... Je... Jen nevím kdy bude další... *zahanbeně se kouká na podlahu*

Díky, že stále moje splácaniny čtete, ačkoli já jsem už víc neaktivní, než bych si mohla kdysi na začátku, kdy jsem tu začínala, pomyslet...♥♥♥