Those moments, those feelings

~70~

Zayn

Pocit jakéhosi studu a mírné formy trapnosti z toho, že se toto nehodí ale přesto to oba chceme, jsem zahnal.
Její provokování mě pobízelo v dalším jednání a to, že ji odvedu myšlenky jinam byl taky bonus. Nevhodný ale pořád bonus.
Cítil jsem, jak se pode mnou chvěje a to se mi líbilo. Lechtalo mi to ego a stejnou měrou mě to vzrušovalo. Zvládal jsem to stále potlačovat, ale i tak. Tělem mi projížděla elektrika, pocit vzrušení rostl a ona na tom nebyla zjevně o nic líp. Snad ji ani nedocházelo, že mě koleny tiskne o něco víc, než na počátku. Jednou rukou mě držela za krk, druhou mě konečky nehtů lechtala po kůži na zádech. Očima mi těkala po tváři a když jsem se sklonil, rozechvěla se ještě víc.

„Vadilo by ti, zvednout mi teď něco jinýho, než je jen ego?" „Může se to stát?" „Potlačuju to a nejsem si jistý, jak dlouho to zvládnu. Mám obavu, že mě za chvilku ucítíš, ale pak nevím, jestli se zvládnu uklidnit nebo budu něco chtít." „Tady?" „Riskl bych to." „Zaynie..." Tiše se směje, ale já to myslím vážně. Až mě to samotného mírně děsí a překvapuje. Cítím se při síle, teď jo.
Znovu jsem se k ní sklonil a přejel jazykem po krku, tiše vydechla, slastně se pode mnou prohnula a já to zopakoval.
Jazykem ji škádlím na krku, napínám uši jestli se někdo neblíží ale jediný, co slyším je její spokojené tichounké sykání.
Sjel jsem dlaní zpět na stehno a stiskl ho. Zašeptala moje jméno a donutila mě, se od ní odtáhnout.

„Počkej." „Spěchám? Odpusť." Drze se zaculí a zavrtí hlavou. „Nemůžeme, tady ne. Nechci... Bylo by to strašně trapné." „Jde jen o trapnost, ne o to, že mě nechceš?" Škádlím, vím a cítím, že mně chce.
To pomyšlení je pro mě dokonalý; pořád mám víc než dost daleko do výzoru, jak jsem vypadal předtím. Ani zdaleka si nepřipadám jako plnohodnotný chlap, ale přesto...
Zachytila mi krk, přitáhla k sobě a skousla mi ret. Zabolelo to a očividně, podle jejího výrazu, to zabolet mělo. Bolest mi projela tělem a vzrušení překonalo únosnou mez. Zakňourala a drze se usmála.
„Vážně si myslíš, že nechci tebe?" Sjela mi dlaní z boku na zadek a pobaveně se pousmála. „Egoisto." „Nemůžu za to, to ty."

Prokousla mi ret, s drzým výrazem olízla kapičku krve a pousmála se.

„Chci tě, ale ne tady." „Dostaneš mě." Sykne. Otřel jsem se svým rozkrokem o její, tvářičky ji znachověly ale i tak mě stiskla koleny silněji a spokojeně se pousmála.
„Maličký je zjevně špatná přezdívka." „Konečně jsi to uznala." Dusí smích a po pár minutách, které jsme strávily líbáním a hlazením toho druhého všude, kam jsme dosáhli, nás vyruší sestřička.
Pobaveně se směje, chrlí jednu omluvu za druhou a že přijde za pár minut, ale ať toho okamžitě necháme... Jak kdybych mohl za to, že vešla ve chvíli kdy mi bylo všechno jedno, a k nohám ji dopadly tepláky Izzy...
Ta hořela, utekla mi z postele a o překot si tepláky oblékala. Vystavila mi na obdiv dokonalej zadeček a já nad ním nepokrytě slintal. Jakmile schovala kůži pod oblečením, zlostně jsem zavrčel, propíchla mě pohledem a jen co znovu vešla sestřička, drmolila omluvy že to nebylo to, jak to vypadalo.

Dostali jsme kázání i jakousi formu akceptace. Já dostal prášky a sestřička tiše zmizela.

S ležérností, kterou jsem neztratil, jsem zapl televizi a drze na ni mrkl.

„Mrkneme na něco, lásko?" „Ty jsi nad věcí, co?" Kření se, vleze mi do postele a sotva ji vsunu ruku na zadeček, pod tepláky, vysloužím si něžné plácnutí po tváři.
„Neriskuj, ještě to je na tobě poznat." Sjede pohledem na úroveň mého rozkroku pod peřinou. Ta je pořád mírně zvednutá a koutky se ji stočí do něžného úsměvu. Asi si ani neuvědomila, že se při tom pohledu hryzla do rtu.
„Líbí se ti to?" Znovu vzplane, já potlačuju smích. Zachytil jsem ji za bradu a zvedl ji hlavu k sobě.
„Neudržel bych se, kdyby nedošla. Bylo by mi jedno, kde jsme... Chci tě Izzy." Zamrká a pak mě drsně políbí.
„Musíš počkat domů." Zašeptá a tentokrát mě nechá, abych ji znovu chytil za prdelku. „Moc pěkný." Zamumlu ji do vlasů, když se mi položí na hrudník. Zasměje se a zahledí se na televizi...

Usnula po půl hodině filmu, nechal jsem ji spát a přitom šmátral po mobilu. Předtím mi vibroval... Zpráva od mámy, ptá se co Izzy a jestli opravdu není něco, co by mohli pro ni s tátou udělat. Nevydržela mít jazyk za zuby a řekla mu to. Je naštvaný a chce ji pomoct, tohle je věc co jde napadnout a každej soudce musí vyhovět...
Odmítám jejich pomoc, Izzy to nechce a já to akceptuju i když nerad. Na pár minut jsem zvažoval, že si přepíšu číslo té krávy z jejího mobilu a zavolám ji...

„Izzy?"

Vypl jsem televizi před několika minutami, možnost té krávě zavolat jsem zavrhl; to by mi Izzy neodpustila a pomalu jsem začínal usínat. Zašustění plenty jsem ani pořádně nevnímal, dokud šero neprořízl hlas sestry.

„Spí." Odpovím šeptem, světlo mírně zesílilo a tvář sestřičky je zkroucena do bolestného výrazu.
„Co se děje, sestřičko? Nechci ji budit..." „Promiň, taky jsi už spal, viď? A koukám, že přistýlka je naprosto zbytečná." „No jo... Užíváme si, že můžeme být spolu..." „To jsem viděla." „To vážně nebylo to, jak to vypadalo..." „Já to chápu, ale tady ne!" Spraví nám peřinu v nohách a bolestně na Izzy pohlédne.
„Co je? Co se stalo...?" „Jde o jejího tatínka..." „Co je s ním?"

Postel se prohnula pod další váhou, sestřička našla mou ruku a něžně ji stiskla. Palcem mě hladí po hřbetu dlaně, jen se na mě dívá a vrtí hlavou.

Už jen kvůli Izzy, se mi do očí derou slzy. Nemusí víc říkat, je to jasné; zemřel.

„Volala mi prvně kolegyně... I když riskujeme, poprosila jsem ji o informace... Vysvětlila jsem ji, v jaké je Izzy situaci a ona souhlasila, že když bude na službě, dá mi vědět... Zemřel před deseti minutami. Měl zástavu, dvě. Při první se jim povedlo ho vrátit zpátky, ale tři minuty došlo k další a tentokrát už k fatální. Měl moc slabé srdíčko... Je mi to moc líto, Zayne."

Přikyvuju, stisknu Izzy v objetí o něco silněji. Zavrní ze spánku, sama mě podvědomě obejme a sestřička se něžně pousměje.

„Je to moc hodný děvče, synku. Nezasloužila si takovou macechu... Ještě že má tebe. S tebou to zvládne. Nechceš ji vzbudit?" „Ne... Už by neusla. Je to hnusný, měla by to vědět, ale..." „Chápu to. Mluvila jsem s tvým doktorem, má službu. I on to ví. Volal mi to, rádoby oficiálně neoficiální cestou a i když není Izzy hospitalizovaná, poslal mi zprávu co ji můžeme dát na uklidnění, kdyby bylo třeba... Ano?" Přikyvuju, děkuju ale léky nebudou potřeba. Bude chtít jen mě, u mě ji bude nejlíp. 

*******************************************
♥♥♥