Those moments, those feelings

~59~

Isabelle

Fádní dny na oddělení nahradily ty u Jacquie a Bernarda. Oba mě rozmazlovali, nutili mě přijít i na jiné myšlenky, než byl jen Zayn.
Každý den byl stejný a přitom tak jiný; jeden den byla snídaně od Jacquie, druhý od Bernarda. Pokaždé, než jsem šla za Zaynem, jsme trávili čas spolu, jako rodina. Procházky po městě, které mi lékař doporučil… Návštěva Louvre a Invalidovny. Vojenské muzeum mě svým způsobem uchvátilo, stejně jako Napoleonův hrob.
Jako malá, jsem všechna ta místa navštívila, ale co máma umřela nebyla jsem nikde. Chantal výletům neholdovala, pouze po nákupácích. A sama někam jít? Stačila mi Eiffelovka…

Jeden ten každý den, jsem si užívala. Pobyt u nich mi dával to, co jsem celé ty roky potřebovala a neměla to. Smutek se dostavil vždy jen ve chvíli, kdy jsem se ráno probudila, když jsem usínala a byl po celou dobu, kterou jsem seděla u okna a sledovala Zayna v lůžku. Nehýbal se, stále sám nedýchal…
Čas plynul a najednou to byl měsíc, co byl v bezvědomí.

Dvakrát do týdne jsem trávila dopoledne s jeho rodinou. Víc času bych nedokázala… Všichni byli úžasní, to ano… Ale moc mi ho připomínali a přitom, já slyšela od jeho maminky totéž. Když se na mě podívá, vidí jeho… Zná mě jen chvíli a přitom ví, jak jsem pro jejího syna důležitá a i přes prvotní nevoli, souhlasila že nemám sílu se s nimi tolik stýkat.

A táta… Neměl ani nejmenší tušení o tom, co se mi v životě děje. Nemohla jsem mu napsat, on se neozval a několik zlostných zpráv, co mi během dní u Jacquie poslala dvojčata, jsem ignorovala.
Zprvu zdárně, ale pak…  Došlo to tak daleko, že jsem v návalu zlosti a pláče jejich čísla zablokovala a doufala, že se se mnou nespojí nějak jinak nebo mě nenajdou. Netušili však, kde ti „ubožáci z kavárny“ jak je velmi rády nazývaly, bydlí…

„Dobrý den! Co se stalo?!“
Vyhrkla jsem vyděšeně, když mi mobil ukazoval, že volá Zaynův lékař. Bylo krátce po druhé odpoledne. Akorát jsem se chystala do nemocnice. Včera jsme se domluvili, že výjimečně, na krátkou chvíli tam se mnou může i Jacquie a Bernard. Ti dva se těšili, že jej uvidí a já, že tam nebude po dlouhé době sedět jen sama.

„Izzy, dobrý den! Jak se daří?“ „Co je se Zaynem?! Přece nevoláte, jen abyste věděl jak se mám.“ „Ne, nevolám.“ Odmlčel se, do očí se mi tlačily slzy. Hlavou mi jelo dokola, že teď mi řekne že je konec. Že to jeho tělo vzdalo.
„Isabelle-“ „Zayn-Zayn… On umřel, že?“ Tiše jsem to slovo škytla a na tvářích mě pálily slzy. „Izzy, ne. Zayn žije, probral se. Je při vědomí.“

Další várka slz, tentokrát ale radosti. Zírala jsem na sníh, který začínal tát (Bernardova předpověď nevyšla, ani zdaleka) a pitomě se usmívala, do toho plakala a pak se začala smát nahlas. Tenhle zkrat, nebo jak to nazvat, trval několik vteřin.

„Můžu ho vidět?!“ Vzpamatovala jsem se, otírala si slzy a spěšně si snažila obléct džíny. „Jen přes sklo-“ „Ne! Navleču se do toho atom bordelu, nebo jak tomu sestřičky říkají! Musíte mě za ním pustit, musíte!“
„Izzy-“ „Slibte mi to!“ „Domluvíme se jak tu budeš.“ „Za chvíli jsem tam!“ Víc jsem slyšet nepotřebovala. Nevychovaně jsem hovor ukončila a rozběhla se do kuchyně, kde už seděli ti dva, připraveni vyrazit.

„Bell! Co se stalo?!“ Rozmazaná řasenka mě nezajímala, znovu jsem začala plakat a hystericky se smát. Bernard mi otíral slzy, tiskl mě v náručí a Jacquie mě přitom vyděšeně hladila po vlasech.
„Teď mi volal doktor-“ „Kvůli Zaynovi?! Co je s ním?!“ Přeskočil Jacquie hlas, i Bernard ztuhl a já se široce usmála. Opadl ze mě strach, nervozita… „Probral se. Je při vědomí!“

Zavolat jeho rodičům, mě v daný moment ani nenapadlo. Seděla jsem na zadních sedačkách v autě, dívala se z okna a scenérii za oknem nevnímala ani v nejmenším. Před očima měla jsem měla jen Zayna. Doufala jsem, že mě za ním lékař pustí. Musí… Po takové době… Nedokážu stát jen u skla a dívat se. Potřebuju slyšet jeho hlas, dotknout se ho.
Pomyšlení, že to vše ale bude probíhat za přísných podmínek, mě částečně děsilo. Ačkoliv bez těchto podmínek, by to nešlo vůbec.
Mrkáním zaháním slzy; kdyby se to takhle nepokazilo, už bychom byli pár dní doma. U něj. Nebo u nás? Kdo ví, jak se to vezme…
Důležitý teď ale bylo, ne proč se to pokazilo, ale aby se to nestalo znovu. Lékaři určitě Zayna protáhnout dalšími vyšetřeními. Ty co prodělal v bezvědomí, byly bez odpovědí. Ne však, že bych čekala odpovědi teď. Potřebuju jen ujištění, že v jeho těle je vše v pořádku. Myšlenku, že sice vše bude v pořádku, ale ten stav se může znovu opakovat, jsem rozcupovala na malé kousky a zatlačila ji hluboko do hlavy.
Než jsme vystoupili z auta, tvrdošíjně jsem si opakovala, že se to už nebude opakovat.

Přes parkoviště jsem běžela. Jacquie a Bernarda jsem ztratila z dohledu už u vchodu do nemocnice. Vykašlala jsem se na výtahy, brala schody po dvou a před oddělením se zlomila v pase. Pár vteřin na vydýchání, pak netrpělivé zvonění a čekání, až mi personál otevře.

„Dobrý den.“ Usmívala se na mě ošetřovatelka a s vypísknutím, které vystřídal smích mi uskočila z cesty. Proběhla jsem kolem sestřiček a zastavila se až u Zaynova pokoje. Závěs byl zatažený, hledala jsem očima nějaké tlačítko, kterým jej můžu odhrnout.

„Isabelle.“ „Pane doktore!“
Oddělením se opět rozlehl zvuk zvonečku, po chvilce k nám chvátal Bernard s Jacquie. Očima mě kárali, a vzápětí netrpělivě viseli očima na rtech doktora.
„Co je s ním?! Dobrý den!“ Třásl Bernard lékaři rukou, vypnul se v prsou a jindy přívětivá tvář, se mírně zakabonila.
„Akorát u něj probíhá oční vyšetření. Jedno z prvních, které během dnešního a zítřejšího dne podstoupí. Čekám na výsledek laboratoře. Tak uvidíme, co se prokáže.“ Usmívá se lékař přívětivě a tiskne mi rameno.
„Pravděpodobně tě za ním pustím. Výjimečně. Pak se můžete vidět osobně, až bude u děvčat.“ Kývám horlivě na souhlas, už aby to bylo.
Ostatně, ráda uvidím i personál, který se o nás celou tu dobu tak hezky staral. Pokaždý, když jsem šla odtud, chtěla jsem se za nimi stavit, ale pocit smutku a bolesti byl větší, než síla se hrdinsky usmívat.

Uteklo dvacet minut, které jsme proseděli na židlích, na druhé straně oddělení. Netrpělivě jsem těkala očima po hodinách, po kolemjdoucím personálu a odhadovala, kdo je zdejší a kdo bude lékař, který Zayna vyšetřuje.
Po dalších dvaceti minutách nahradila netrpělivost nervozita. Začala jsem neklidně přecházet sem a tam.
„Miláčku, co kdyby ses posadila. Tohle nepomáhá.“ „Mně jo.“ Zamumlu a absolvuji oční kolečko po hodinách, personálu a znovu.
Už to je bez pěti minut celá hodina čekání, chození mě začalo samotnou znervózňovat a poraženecky opět sedím.

„Izzy.“ Objevil se lékař, tvářil se všelijak ale jak dopadlo vyšetření, neprozradil. Poslal mě k sestřičkám, které mě braly do hygienického filtru, kde mě začaly oblékat do něčeho, podobnému skafandru.

*****************************************

Původně jsem chtěla povídku ukončit na kapitole 60, ale to jaksi nestihnu =D Takže dopředu avízo; povídka skončí pravděpodobně na kapitole 70... Dál to protahovat nechci.
Pak se vrhnu na Blackwood... :o)