Those moments, those feelings

~52~

Zayn

Probouzím se, s neochotou otvírám na opakovaný pokus oči. Bílé světlo je všude kolem, bodá do očí a až po několika minutách jsem schopný se kolem sebe pořádně rozhlédnout.

Vše kolem, je neosobní, s ironií si pomyslím, že až nesympatické.
Bílá jednolitá podlaha, po levici mám velké prosklené okno, které se táhne po celém jednom obvodu kostky, ve které budu několik dní „uvězněný“.
Za hlavou mám různé přístroje, ty pravidelně pípají. Naproti je zeď, u které je stůl a židle, nad nimi televize. Ta má z obou stran obraz, na jednom je zasněžená krajina, ve středu se tyčí hora. Ten druhý mi připomíná domov; hrabství Východního Sussexu. Útesy Seven Sisters se tyčí do výše a pod nimi je rozbouřené moře.
Až když úpěnlivě namáhám oči při zaostření, mi dojde, že to nejsou obrazy nějakého umělce nebo alespoň dospělé osoby, či někoho kdo umí kreslit. Tohle namalovalo dítě.
Jsou kostrbaté, pro děti dokonalé. V rohu se vyjímá podpis, věk a dodatek; „Isabelle, co přežila a bude dál bojovat. Hercule, který prohrál, ale sem se vždy chtěl podívat.“

Několikrát musím zamrkat, cítím slzy. Holčička měla sotva deset a chlapeček, který namaloval útesy šest let.
Na stole je hrníček s pastelkami a několik skicáků… Odtrhnu zrak a dál se dívám po místnosti.
O kus dál, od stolu, jsou dveře na kterých je cedulka „koupelna“ a opět další obraz. Tentokrát je tam medvídek s kyticí tvořenou sladkostmi, opět od dětského autora. A nad ním hodiny. Plynule tikají, vteřina za vteřinou, minuta po minutě.

A pak… Prosklené dveře, za kterými jsou další. Mezi nimi je několik věšáků, jedna celá polička s obleky, maskami a nevím čím vším dalším. Vidím tam i nějaké zdravotnické vybavení.
Ke vstupu do pokoje plynule navazuje opět prosklená stěna, tedy, hádám to. Je ukrytá za bílým závěsem. Pak už zde není nic. Jen já…

Zářivka na stropě opět nepříjemně zabliká, bílé světlo bodá do očí, raději je zavírám…

Tma mě obklopuje, usínám. Nechci se probudit, jsem unavený, cítím však jak někdo se mnou manipuluje, pak přijde nepříjemné bodnutí a následně cítím jak mi něco proudí do žíly. Tichý šum, který mě vyrušil odezní, dveře s jemným „puf“ se zacvaknou a opět je všude jen tma a ticho.

Když se znovu vzbudím, čas poskočil o třináct hodin dopředu. Venku se setmělo, letmo se usměji. Žaluzie v okně nejsou stažené, dohlédnu až na Eiffelovu věž. Svítí do tmy, jako maják.
Je pár minut po deváté večer, stále jsem unavený, spal bych. Ale za sebemenší kontakt s kýmkoliv, bych se upsal snad ďáblu. Chci se posadit, nejde to. Připadám si jako kdybych měl tělo z želé.
Civím do stropu, světlo v pokoji je minimální. Jen jakási zelená bludička nade dveřmi pokoje...
Myslím na Izzy, předtím jsem to nedokázal. Kde je? Je v pořádku? Nenastaly žádný komplikace? Potřebuju s někým mluvit. Já jsem na tom zjevně dobře… Jasně, hrozí že se tělo vzbouří proti novým buňkám, ale od toho je asi ta infuze, co mi kape. Co že to doktor říkal? Že mi dají něco proti tomu, aby nedošlo k odmítnutí…
Opět těkám očima po místnosti, to mám začít řvát, že jsem vzhůru? Nebo se doplazit ke dveřím a začít na ně bušit?
Co to k sakru…? Zvedl jsem hlavu, jakoby se podíval za sebe. Tohle není žádný přístroj, tedy, ne ten zdravotnický. Je to kamera. Zvednu ruku, mávám…

„Pane Maliku.“ Uplynulo sotva pět minut, když se dveře s tichým „puf“ otevřely a dovnitř vešla osoba v obleku. Očima se usmívá, s profesionálností kontroluje stav infuze a přístrojů.

„Jak se cítíte?“ „Jako kdyby mě kopl kůň. Co moje přítelkyně?“ „Je v pořádku. Už ji mají nahoře, sestřičky z vašeho oddělení. Prospala se pár hodin na JIPce a pak si ji vzali nahoru.“ „Nic ji není?“ „Ne.“ Usměje se a stiskne mi rameno. „Budete ještě spát?“ „Chtěl bych mluvit s dok-“ „Věděl, že o to budete stát. Má službu, je někde po odděleních. Seženu ho, tak zkuste neusnout. Máte hlad?“ „Nezaspal jsem večeři?“ „Zaspal,“ Rozesmála se. „Ale tady to funguje jinak.“ Natáhne se po čemsi, ha, telefon! A něco rychle zadrmolí její mateřštinou.
Za pár vteřin se u dveří, v meziprostoru, mihne další osoba, která tam něco dá a rychle zmizí.
Sestřička mi zvedá postel pod hlavou do sedu. Pak mi přistrčí nad kolena malý stoleček, na který mi posléze postaví jídlo.

S velkým sebezapřením ho do sebe tlačím. Neuklidnila mě. Potřebuju doktora abych věděl, že je Izzy v pořádku. Během jídla, sestřička odešla. Napojila mi další vak infuze, něco navolila na přístrojích a nezapomněla dodat, že kdybych je potřeboval, nemusím mávat. Na boku postele je zvoneček, rovnou i s mikrofonem. Kontakt musí být minimální, jsem přece v ohrožení.
Horko těžko jsem dojedl, porce byla malá, ale i tak… A netrpělivě pozoroval hodiny.

Tik tak, tik tak, tik tak…

Utekla skoro hodina. Skřípal jsem zuby, vím že tu nejsem sám, že nemá na starost jen mně, ale…

„Puf“

Na chvíli jsem zavřel oči, zadřímal. „Zayne.“
Otevřel jsem oči a nahmatal tlačítko, aby se postel zvedla. „Dobrý večer.“ „Jak se cítíš?“ „Co je s Isabelle?“ „Je v pořádku, je nahoře. Sestřičky ji hlídají, neboj se. Akorát jsem u ní byl, spí.“ „Žádný problémy? Vše je u ní v pořádku?“ „Byl menší problém.“ „Cože?!“

*****************************************

Asi nemá smysl nějak slibovat pravidelnost v přidávání. Psala jsem, že budu psát nejvíc na nočních, když je klid, tak na to mám čas. Jenže ne každá noční, je klidná. Ta poslední stála za starou belu. Hrozný, hrozný a zase hrozný… A když nespí půlka oddělení, je nereálný se snažit něco smolit.