Those moments, those feelings

~48~

Isabelle

Pozorně poslouchám každé slovo, co lékař povídá. S něžným úsměvem na rtech vysvětluje složitě znějící pojmy a krok za krokem popisuje průběh operace.
S každým dalším krokem mám strach, stále však převládá strach o Zayna, ne o mě. Popis průběhu přijetí buněk od dárce  příjemci zní stejně strašně, jako popis jak mi budou buňky odebírat.
Zaynův výraz tváře napovídá, že cítí totéž. Jen s tím rozdílem, že on se bojí o mě.
Lékař znovu trpělivě, Zayna ubezpečuje, že budu v pořádku. Že oba budeme. Zayn něco namítá, s menším zpožděním mi dochází, že slova nevnímám.
Ač nerada, myslím na tátu. To, co jsem mu řekla, změnit nehodlám, chci být dárce, ale… Do mysli se mi vkrádá fakt, že přece jen se může něco stát a že umřu. Na sále, nebo pak… Stát se to může, nikdo nezaručí že ne. Bude on litovat toho, co mi řekl? Co mi psal? Budu mu chybět?
Na pár sekund semknu víčka, nechci plakat. Ne teď, ne zase.

„Izzy, ty máš nějaký dotaz?“ „Prosím?“ Překvapeně mrkám a omluvně se usmívám. „Jestli se chceš ještě na něco zeptat?“ „Ne, myslím že ne. Prostě… Zítra na sál a pak se uvidí, jak to dopadne.“ „Dopadne to dobře, neboj se.“ „Nebojím se.“ Hrdinský úsměv a čertovské mrknutí okem. „Vím, že to dopadne dobře.“
Lékař zmizel s tichým proslovem o tom, jak už večer dostaneme léky v rámci premedikace. A nezapomněl dodat, že díky velké shodě bylo možné operaci urychlit, což dává Zaynovi mnohem větší šanci.
„Na co jsi myslela?“ Plenta přestala šustit, spěšné kroky se vzdálily a prostor opět vyplnilo ticho, rušené tikotem hodin a pípáním přístrojů všude kolem.
„Na tebe?“ „Haha… Přestala jsi vnímat a troufám si tvrdit, ma petite fille*, že tě znám víc než dobře, abych nepoznal, že se něco děje.“ „Jen jsem se zamyslela.“ „To co jsem ti řekl, to všechno… Byla a je to pravda. Jestli ale máš strach… Izzy, já se zlobit nebudu, jestli to nechceš udělat.“ „Proč zase začínáš s tímto?“ „Protože… Tak co se teda děje?“

Lhát nebo říct pravdu? Svým způsobem, má pravdu. Závěr bude stejně ten, že mi dá na výběr.

„Myslela jsem na tátu, na to co řekl, jak se zachoval-“ „Myslela jsi na to, že se to pokazí a už ho nikdy neuvidíš?“ „Ne. Myslela jsem na to, že se to pokazí a jestli on pak bude toho, co se mezi námi stalo, litovat… A ne, ani to už nezkoušej.“ Nechápavě pozvedl obočí. „Že to přece dělat nemusím. Že se nebudeš zlobit, když řeknu, že jsem si to rozmyslela. Už je to ohraná písnička.“
Pokýval hlavou a s lehkým náznakem úsměvu se naklonil blíž.

„Já to ale říct teď nechtěl.“ „Ne?“ „Ne… Jako jo, dal bych ti znovu možnost výběru, ale…“ „Ale?“ „Myslím, že i přes to všechno, jsi jeho všechno. Řekl to jen ve vzteku… Dřív nebo později se mu to rozleží v hlavě a bude to dobrý. Uvidíš… Třeba ocení to, jak svou holčičku vychoval. Že se rozhodla zachránit něčí život…“ „Zayne…“ „Pojď sem.“
Přitiskla jsem se k jeho tělu, vdechovala jak voní a polykala slzy. „Neplač, to nic.“ Tiše mi šeptal do ucha sladký slova a něžně mi vplétal prsty do vlasů…

Bylo po večeři, po několika minutovém rozhovoru s Jackie a po dalším, tichém pláči na konci chodby. Zayn se s dopomocí ošetřovatele hrabal do koupelny a tvrdošíjně opakoval, že pokud má zítra umřít, tak se chce alespoň naposledy sám vykoupat.
S šíleným sebezapřením a hraným hrdinstvím, jsem prosila Jackie, že pokud to nedopadne a něco se se mnou stane, aby hodila tátovi aspoň do schránky vzkaz. Vysloužila jsem si pokárání s následnou salvou pláče. Ať nad tímhle vůbec nepřemýšlím, že to dopadne dobře a hned jak se vzbudím, bude u mě. Utvrzovala mě v tom, že jsem její. Že mě má ráda a vždycky mít bude. Že nedovolí, aby se mi něco stalo…
Polykala jsem slzy a škytavě odpovídala, jak moc ji i Bernarda mám ráda a že za vše, co pro mě kdy udělali.

Když hovor skončil, cítila jsem naprosté smíření se vším. Strach a nejistota, co se přece jen na chvíli vynořil co se mé osoby týkalo, byl pryč a za Zaynem jsem šla naprosto klidná a vyrovnaná.

„Co Jackie?“ „Dobrý… Hned jak to půjde, tak dorazí.“ „Staví se i za mnou? Přes sklo?“ Hravě vyplázl jazyk a zachytil mě za okraj košile. „Jak kdybys tam nemohla být se mnou.“ „Zayne!“ Rozesmála jsem se a skončila v posteli. „Nechci, aby ses zlobila, ale co když je tohle poslední večer, co spolu takhle trávíme?“ „Přestaň!“ „Tak co vy dva?“

Další konverzaci zabránila sestřička. S úsměvem sbírala nádobí po večeři a informovala, jak tak za dvacet minut dorazí s léky a další várkou infuzí.
„Poslední pusinky a pomazlení a každej do své postele.“
Zmizela s širokým úsměvem za našeho hlasitého smíchu.
„Mi neříkej, že na tohle naše ňuňu, nemají sestřičky čuch. To už jinak není možný.“ „Ňuňu?“ Se smíchem jsem si opřela čelo o jeho. „Zní to sladce.“ „Je to sladký.“ Zašeptal a pevně mě stiskl. „Budeš mi chybět, Popelko.“ „Jen několik dní… To vydržíme.“ „Jo… Já vím, ale i přesto… Izzy, tak moc tě potřebuju.“ Rozvernost  byla ta tam. Opět zvážněl a něžně se pousmál.

„Nikdy jsem neměl a vím, že už ani nikdy mít nebudu někoho, jako jsi ty. Jestli to pro mě nedopadne dobře, chci abys věděla, že ti jsem vděčný. Za všechno… Za čas s tebou, za krásný slova, za dokonalý polibky, za škádlení…“ Uchechtl se a přejel mi dlaní přes tvář. „Děkuju.“ „Není proč děkovat, nekončí to.“ „Jsem jen slušně vychovaný.“ Vyprskla jsem smíchy a vzápětí hledala jeho rty. S něžnou dravostí mi oplácel polibky a opět nás vyrušila sestřička a její diskrétní odkašlání.
S novou flexilou, s obřím vakem infuze na stojanu, jsem pozorovala jak sestřička lamentuje nad jeho žilami. Po několika marných pokusech, si volala kolegyni, až nakonec skončil jako jehelníček.

„Ještě léky a spát. Za chvíli vás přijdu zkontrolovat. Žádné hlouposti.“ Kýváme na souhlas, sestřičky mizí s tichým přáním dobré noci a komentářem, že pokud bychom nemohli usnout, můžeme dostat prášek.
Plenta opět přestala šustit, mlčky jsme se dívali do očí druhého a pitomě se usmívali.
„Nechceš jít za mnou?“ „Ty si nedáš pokoj, viď?“ „Já? Nikdy.“ Hrdě se zaculil a mrkl. „Jen počkej holčičko, až mi bude dobře.“ Všeříkajíc mrkl a v gestu drzosti si skousl ret. „Zničím tě.“ Tlumila jsem smích a přemýšlela, čím mu srazit hřebínek.

„Uvidíme, kdo koho zničí. Abys mi stačil.“ Zašklebil se, zamumlal něco o drzosti a zazíval.

„Měli bychom se vyspat Bylo toho na jeden den moc.“ Přikývl, spravil si polštář pod hlavou a pak, jako když ho do vody hodí… Usnul během chvilky a já, o hodinu později zvonila na sestřičku a prosila o prášek…

****************************************************************

*moje malá holčičko

Pokud se nějak změnilo rozložení textu, tak se moc omlouvám. Notebook mi odešel už před několika měsíci a s tabletem nejsme po téhle stránce, úplně kamarádi. Musíme vyladit plno much, co se vzájemné spolupráce týče =D   

A stejně tak s klávesnicí k tabletu. Bylo příjemné po její koupi zjistit, že nejde rozložení kláves nastavit na QWERTZ… Takže horko těžko se snažím přeučit na QWERTY… Hrůza a děs. Čas, za který bych měla jinak napsanou kapitolu, se mi prodlužuje díky neustálým opravám Z/Y :X Takže pokud mi někde utekla chyba ve slově, tak se velmi omlouvám :o)

Jinak... Dobré brzké ráno (3 hodiny ráno a překvapivě klidná noční, kdy všichni spinkají =D ) všem úžasným čtenářům, kteří se k téhle a dalším povídkám vrátili po velmi, velmi dlouhé době :o) Díky, že jste byli tak šíleně trpěliví :o)