It's just a bet Weasley (FF George Weasley)

10. Astronomická věž

,,Ty ještě nejdeš spát?" Zeptala se mě spolubydlící. Anet už ležela v posteli a zrovna četla jednu mudlovskou knihu, kterou jsem jí půjčila.
,, Ne ještě ne. Asi si ještě zajdu do společenky." Odpovím. Ona jen přikývne, zavře knihu a snaží se usnout. Vstala jsem a pomalu se vydala do naší společenské místnosti. Nikdo tu nebyl. Sedla jsem si ke krbu a pozorovala hodiny. 23:34 ještě jsem měla čas, ale už se mi tam nechtělo sedět. Stoupla jsem si a vydala se na astronomickou věž. Chodby hradu byly prosvíceny měsíčním světlem. Ticho se rozléhalo hradem a byly slyšet jen mé kroky, které jsem se snažila co nejvíce ztišit.

Byla jsem tu o 10 minut dřív. Nebylo tu stopy po živáčkovi. Zahleděla jsem se na výhled z věže. Obloha byla jasná, bez mráčků. Rozešla jsem se tím směrem. Sedla jsem si na okraj zábradlí a houpala nohama ve vzduchu. Byla tu zima a já hloupá si nevzala ani svetr.

Najednou se přede mnou objevila malá prskavka. Na tváři se mi objevil úsměv a já se otočila. Stál tam, pozoroval mě a usmíval se.
,, Pojď za mnou ne?" Pobídla jsem ho. Mlčky si ke mě přisedl. Chvíli jsme jen pozorovali oblohu.
,, Tak co jsi mi chtěl?" Cítila jsem na sobě jeho pohled.
,, Není ti zima?" Zeptal se.
,,Jen trošku. Nedělej si starosti." Dořekla jsem a naše pohledy se střetly.
Usmál se na mě a sundal si svetr a podal mi ho.
,, To jsi nemusel, teď bude zima tobě." Nechtěla jsem si ho vzít.
,,Noták, to ti ho mám obléct já?" Nakonec jsem si ho teda oblékla.
,, Vidíš jak ti sluší." Prohlédl si mě.
,, Děkuji." Zaculila jsem se a prohlédla si znovu oblohu.
,, Není to nádhera?" Řeknu spíš sama pro sebe. A postavím se.
,, To je. Měsíc dnes září jako nikdy."
,, Páni." Opřu se zádama o zábradlí podívám se na něj překvapeně.
,, Copak?" Vzhlídne ke mě. Bylo vidět, že začal být trochu nervózní.
,, Já jen , že nevypadáš na typ romantika."
Postaví se vedle mě, ale směrem ven z astronomické věže. Zadívá se do dálky.
,, A jak podle tebe vypadám?" Povídá s pohledem stále upřeným na zatmělené pozemky Bradavické školy.
Otočím se tímtéž směrem. Chvíli se zapřemýšlím a pak řeknu...
,, Myslím, že jsi ten typ kluka co si dokáže udělat srandu úplně ze všeho. Že umíš ostatní bránit a vždy se zastaneš toho co uznáš za spravné. Jsi určitě i starostliví a chápající. Protože máš plno sourozenců..."
Podívá se na mě. Naše oči se spojí v pohledu. Rychle jsem ten svůj odvrátila směrem k měsíci. Stále jsem cítila jeho pohled.
,, Ale romantik? To vážně ne." Zasměji se.
,, Teď ty." Kouknu na něj.
,, Co já?" Odpoví.
,, Jaká myslíš, že jsem já." Netrpělivě čekám na odpověď. Prohlídne si mě od mých bot, až se zastaví na mých očích.
Nervózně si přitisknu svetr k tělu. Nikdy jsem se nikoho neptala co si o mě myslí. Bylo mi to celkem jedno. Ale jeho názor mě zajímal.
,, Vypadáš jako fajn holka. Ikdyž se snažíš na sebe moc nepoutat pozornost, ale moc ti to nevychází. Jsi moc hezká, ale to ty víš. Od třetího ročníku jsi uzavřená do sebe. A netuším proč. Chvílemi bych tě typl spíš na Zmijozel." Prohrábne si vlasy.
Jeho odpověď mě zarazila. Já a Zmijozel? To je hodně špatnej vtip.
,, Vážně? Myslíš že bych se hodila do Zmijozelu? Nevěděla jsem, že tak působím." Pousměje se.
,, Divíš se? Každý kluk co se k tobě jen na krok přiblíží, tak si vyslouží pohled 'zabiju tě' a nebo 'neopovažuj se se mnou mluvit'." Tohle téma mi vrazí do hlavy vzpomínku, kterou se snažím už dlouho zapomenout. Oči se mi plnily slzami.
,, Promiň. Už musím jít. Dobrou." Řeknu sklesle. Rozejdu se, ale George mě zastaví. Levou rukou mi zvedne bradu a tím mě donutí se mu podívat do očí.
,, Co se stalo? Řekl jsem něco špatně?" Poví a zároveň mi utře jednu neposednou slzu, co stékala po tváři.
,, Ne, já jen..." Nestihla jsem dokončit větu.
,,Ššš to bude v pořádku." Obejmul mě a já mu obmotala ruce kolem pasu. Hlavu, kterou mi začal hladit po vlasech, jsem zabořila do jeho hrudi a zastavila pláč. Tohle jsem potřebovala. Obejmutí.
,, Díky Georgi." Podívám se na něj. Jeho úsměv mě zahřál u srdce.

Pomalu jsme se vydali směrem k našim kolejím. Na schodišti jsme se rozdělili.
Opatrně jsem přišla až na pokoj. Nikdo si mě cestou nevšiml. Zalezla jsem do postele. Ani jsem nekoukla na čas. A spokojeně jsem usla.