It's just a bet Weasley (FF George Weasley)

31. Konec

Je tu konec školního roku. Úplný konec. Nevěřím tomu, že to uběhlo vše tak moc rychle. A kolik věcí se událo.
Právě sedím u břehu černého jezera se svým nejmilejším člověkem. Oporám se mu o rameno a společně mlčky pozorujeme západ slunce. Je to náš poslední večer než se na prázdniny odloučíme.
,, Nevím jak to bez tebe zvládnu. " Zašeptám do ticha.
George se ode mne odtáhne a zadívá se mi do očí. Nechci si připustit, že je tak dlouho neuvidím.
Rukou mě pohladí po tváři a zastaví ji až na mé bradě. Palcem mi přejede spodním rtu a přitom sleduje svůj pohyb. Na vteřinu se mi zadívá do očí a pak si mě přitáhne do dlouhého a jemného polibku.

Opřel si čelo o to mé.
,, Slib, že na mě nazapomeneš." Řekl a jeho hlas zněl smutně, ale i tak jsem v něm zaslechla naději.
,, Slibuju." A s touto odpovědí jsem ho políbila na čelo. Sladce se na mě usmál a v tom mi poskočilo srdíčko.
,, Miluji tě." Řekli jsme zároveň a poté se tomu zasmáli.

S ránem přišlo i loučení. Po snídani jsme i se zavazadly nastoupili do Bradavického expresu a nechali se vést směr Londýn.
S Fredem, Georgem, Oliverem a Anet jsme seděli v kupé. Všichni se náramně bavili. Jen mě pukalo srdce z toho, že tohle je první jízda bez Cedrika a první jízda s přítelem od kterého se musím na prázdniny vzdálit.
George mi stiskl ruku a tiše se zeptal jestli je vše v pořádku. To jsem mu jen odkývala. Nechci rušit jejich atmosféru.
Z ničeho nic se George zvednul a pobydl mě, ať ho následuji. Tak jsem vstala a vyšli jsme z kupé. Úzkou chodbičkou vlaku jsme pokračovali pořád ke konci vagónů. Cestou jsme se museli vyhnout pár studentům.
,, Kam mě to táhneš?" Ptala jsem se, ale odpovědi se mi nedostávalo.
Došli jsme až na konec posledního vagónů. Byla to celkem dálka, když vezmu v potaz, že jsme měli kupé v jednom z prvních.

Opřel se o stěnu a já ho následovala.
,, Dívej se!" Pokynul hlavou před sebe.
Napřed mě to trochu vylekalo, ale jakmile jsem chytla George za ruku a zadívala se ven z vagónů, jak míjíme lesy, louky, pole a koleje se nám ztrácí v obzoru, nemohla jsem se na tu krásu vynadívat.

Stali jsme tak dobrou půl hodinu a já na sobě ucítila jeho pohled.
,, Slíbíš mi teď něco ty?" Ptala jsem se s pohledem upřeným stále na míjející se přírodu.
,, Cokoliv." Řekl jistě.
Podívala jsem se na něj a nadechla se.
,, Slib mi, že se po prázdninách nic nezmění. Že začneme tam kde jsme skončili."
,, Slibuji." Ujistil mě a přivinul do objetí.

Na nádraží si mě vyzvedla máma. Já věnovala Georgovi poslední polibek a už jsem seděla v autě.
,, Cedrika je mi moc líto broučku." Řekla máma a mě se opět oči plnily slzami.
Nic jsem neodpověděla a mlčky pozorovala co se děje v ruchu Londýna.

Byla jsem ráda, že jsem doma. Hned jsem šla obejmout tátu a obou jsem u večeře vypravovala co vše se událo a jak mi chyběli.
Máma mi už v pokoji nachytsala hromádku. Nebo spíše hromadu knížek. Některé romány, jiné dobrodružné či detektivky. Nejvíce mě ovšem zajímala menší kniha položená uprostřed mé postele.
Hned jsem se k ní natáhla a přečetla si titulek : Srdce zlomené kouzlem
Pod obrázkem kopretiny s krůpějí krve byl napsán autor: Florence Wilson
No ovšem. Moje máma. Vždy musí mít drama hned v názvu.
Spokojeně jsem ulehla osprchovaná do postele a začala číst.

Chci všem co to dočetli až sem mooooc poděkovat za podporu a úžasný komentáře. Moc to pro mě znamená.
Myslela jsem, že příběh nebude nikdo číst a už má 3k ❤️
Zbývá jen epilog a bude opravdu konec.
🖤