Queen of the Labirint [The Maze Runner FanFiction]

9. První krůčky a poradna

   Povídali jsme si o všem možném i nemožném, dokonce jsme, na základě Newtových záblesků, sestavily i naše profily, ani jsem nevěděla, že to umím. Já jsem byla, podle Newta, starostlivá, zodpovědná a byla jsem prý i nejlepší v boji, asi při další vatře zkusím porazit Gallyho. Prý jsem byla to "zodpovědnější dvojče". Newt měl být dobrý a starostlivý velký bratr a prý mu naopak nešlo se bít, tak jako mně. Povídali jsme si o rodičích. Jací asi byli, jakou měli práci a o všech takových věcech. Bylo to jako mít nejlepšího kamaráda, ale celou dobu, když se zasmál, nebo mi prozradil něco o sobě, jsem měla takový divný pocit. Byla jsem ráda, že se mi svěřil, ale i tak jsem měla pocit, že jen oprašoval staré informace, jako kdybych je už věděla. No nic, zabývat se tím nebudu a budu si užívat, že je tady se mnou.

   Zatímco se dva teenageři smáli nad domněnkami o jejich minulém životě, chlapec pod oknem spřádal plán na zbavení se dívky. Vlastně už ho skoro měl, ale musel ho uskutečnit až po Newtově uzdravení, jelikož předtím dívka neopustí ten pokoj. Potřeboval ji dostat pryč. Proč? Byla změna a ikdyž si chlapec vymýšlel milion výmluv, prostě neměl změny rád a přál si aby vše zůstalo, tak jak to bylo. A taky se do dívky možná i trochu zakoukal, a když viděl, jak kouká na Newta, chtěl se mu pomstít. Nestačilo ani to, že mu podkopl žebřík, dokonce to jejich vztah ještě utvrdilo a teď mají i vzpomínky? No tak to ne.

 *******

Další dny probíhaly stejně, stavitelé vyrobili takový invalidní vozík, byla to židle a taky si zažádali o kola a dostali je, ty připevnili k židli a jezdící židle je na světě. Chodila jsem s ním všude. Ano i do sprchy, udělali on seděl na židli pod sprchou a já mu podávala oblečení, atd. Hodněkrát, když vyjel ven, na vozíčku, tak byl mokrý a triko mu přilnulo k břichu, i když jsem ho už takhle viděla, byla to podívaná a já si ji velice užívala. Ale Alessio takhle na něj nesmíš myslet, jasný?!?! Nadávala jsem si v duchu, ale prostě to nešlo, vždyť to byl Newt. Počkejte asi mi ukápla slina... Jo už dobrý. 

   Když usnul i ve dne, šla jsem pomoct do kuchyně a i když byl vzhůru pomáhala jsem na ošetřovně. Tak jsem to střídala, ale práci mi ještě nevybrali. Rada má být až zítra, tak uvidíme.

*******

   Dneska měla být rada, ale až odpoledne, takže jsme jeli podle rutiny. Zvrat však nastal, když Newt začal prosit o to, aby se mohl postavit a zkusit chodit. Přece jenom jeho noha byla skoro dobrá, jelikož jsem si zažádala o nějakou zázračnou věc na uzdravení zlomenin, poslali mi nějaký prášek a kost už byla skoro srostlá. Jak je tohle u všech zfrasenejch bohů možný? Radši jsem se nezajímala o původ, a jelikož Newtovi bylo líp, zabývat se tím ani nebudu. 

   Pomalu se posadil na posteli a nohy přehoupl přes postel. Pokusil se postavit, ale hned se zase posadil a tak jsem se rozhodla mu trochu pomoct. Přehodila jsem si jeho ruku přes rameno a vytáhla ho na nohy, jen se na mě usmál a pohladil mě po rameni, tou rukou se zraněným ramenem, ano i to se zlepšilo, v místech, kde se mě dotkl, jsem cítila příjemné brnění a mravenčení. ,,Vždycky tě podržím Newte." řekla jsem s úsměvem na rtech, na místech jako je plac, se přátelství tvoří rychle a pomalu se utvrzují. My se ale už znali, takže jsem mu věřila a doufám, že i on věří mně.

   Jakmile jsem to, ale dořekla, Newt se začal klátit k zemi a já musela vydat hodně síly na to, abych ho znova posadila na postel. Když se posadila a já s ním, tak jsem se mu zahleděla do jeho čokoládových očí, ale nebyly jako hořká čokoláda, byly jako ta mléčná. Jen jsme si hleděli do očí, nikdo ten moment nechtěl přerušit a tak tam jen seděli a utápěli jsme se v očích toho druhého.

   To by to, ale nebyli placeři, aby sem někdo nevtrhl. Když byly naše obličeje od sebe asi 15 cenťáku, tak sem vtrhl jeden z porcovačů, že se sekl do nohy. My od sebe nedobrovolně odtrhli pohled a obrátili ho na čóna, co stál ve dveřích.