Queen of the Labirint [The Maze Runner FanFiction]

16. Deal? Deal.

   Dnešní noc byla zajímavá...

   Probudila jsem se asi ve dvě hodiny ráno. Měla jsem divný sen, byla jsem za sklem a topila jsem se. Vždycky, když už jsme byla na hranici mezi životem a smrtí, tak mě vytáhli a já se mohla nadechnout.
 
   Rychle jsem si sedla a těžce dýchala. No a potom jsem si znova představila ten pocit a začala lapat po vzduchu, i když byl všude kolem. Byla to vzpomínka.  Uvědomila jsem si, ale i to že jsem na to přišla nezabránilo tomu co nadešlo.

   Nemohla jsem tomu zabránit.

   Začali se mi promítat momenty, co se stalo, když jsem byla mimo v noc incidentu. Cítila jsem všechno a vše se znova za šlo vracet.

   Probíhalo mi to v hlavě pořád a pořád dokola. Do toho se přímíchal strach, když byl Newt mimo. Zjištění, že jsem tady. Potom i zjištění po incidentu. Prostě všechny špatně chvíle se mi začaly promítat v hlavě a já začala mít panický záchvat.

   Seděla jsem na posteli, vedle spala Kira nalepená na zdi. Já měla nohy u trupu a hlavu na kolenech. Třepala jsem se po celém těle, byla mi zima potom zase teplo.

   Kolíbala jsem se ze strany na stranu a snažila odpočítávat od sta.

,,100"
,,99"
,,98"
,,9-97"

   Počítala jsem nahlas a snažila se aspoň přestat třepat.

   Když v tom mě něčí ruce chytily zvedly a položili na zem. Samozřejmě to byl Newt. Seděla jsem na zemi a třepala se v Newtově náručí.

   Jenže jakmile jsem nasála jeho vůni, začaly se mi promítat další vzpomínky.

   První byla z prvního dne, když jsme spolu seděli na rozhledně a on mi vysvětloval jak to tady chodí.

   Druhá byla ze dne, kdy se probudil z kómatu. V ten den jsme se smáli a povídali si.

   Bylo mi s ním tak dobře...

   Když jsem seděla v jeho náručí, něco jsem si uvědomila. Není jen kamarád, je mi s ním líp než s Minhem, nebo Chuckem. I když nevím jestli je to láska, možná jen pobláznění. Přece jenom musela bych být šílená a bláznivá abych se zamilovala na tomhle místě.

   Zasmála jsem se v duchu, prostě jsem si to nechtěla připustit. No a pak jsem si něco uvědomila.

   Vždyť já jsem šílený blázen.

   Tak to je v háji, opravdu? Vesmíre, bože nebo matko přírodo jak je možné, že jsem se zrovna JÁ a TADY zamilovala?!

   Ptala jsem se a nadávala si sama sobě v hlavě. Vždyť ho znám měsíc, vlastně si pamatuju měsíc, co ho znám, ale i tak.

   Jako musím uznat, že je tu pro mě, když ho potřebuju a když je blízko je mi o něco líp, ale i tak?

    Radši jsem přestala přemýšlet a snažila se dýchat.

   Další moje oblíbené vzpomínky se mi promítali v hlavě a já se tiskla k Newtovi. Ani nevypadalo, že by mu to vadilo. Jen se se mnou kolébal, hladil mě ve vlasech a při tom mi říkal, jak mám dýchat a dýchal se mnou.

   Postupně jsem se přestala třepat a zvedla jsem zrak k Newtovi. On se na mě jen usmál a chtěl se zvednout, to bych to, ale nebyla já, kdybych mu v tom nezabránila.

   Zatáhla jsme ho za tričko, jako znamení ať zůstane dole a on tak udělal.

   ,,Děkuju" zašeptala jsem skoro neslyšitelně a zvedla k němu pohled. ,,Vždycky tě podržím, Lessie." Zopakoval moje a potom i jeho slova.