Queen of the Labirint [The Maze Runner FanFiction]

21. Nejhorší noc

Už to jsou skoro tři měsíce od rvačky s Charliem. S ním jsem si to pěkně vyříkala a myslím si, že takové hovadiny už nebude vytrubovat.

S Newtem jsem spávala každou noc u díry. Potom co se mi svěřil je náš vztah jaksi upřímnější. Jsem za to ráda.

Kira je v pořádku a myslím, že už se smířila s tím, že tady bude vyrůstat. Jejím nejlepším kamarádem se stal Chuck, není to žádné překvapení protože si jsou věkové nejblíže.

S Albym jsme se, na jedné večeři, zeptali na ty vzpomínky. Dohromady jsme získali nic, někdo viděl to co já s tou vodou, někdo měl spíše vzpomínky na normální život. Ale nezískali jsem žádnou indicii, která by nám pomohla se dostat ven. Jsme zpátky na začátku.

Jinak normálně pracuju i na ošetřovně a tam se s Jeffem a Clintem střídáme v učení Kiry. Ona něco čte, nebo ji učíme počítat.

Taky sem přijeli dva noví placeři. Nick a Henry, oba dva se mě snažili zbalit. Henry mě jednou i osahával, no jak to říct slušně... Dostal do držky. Jsem si jistá, že už nic nezkusí a nejsem si jistá jestli bude moct mít děti.

Dneska jsem se vyhrabala z postele později, tak jsem se rychle převlékla a šla si jenom zaběhat.

Teď už to většinou obíhám třikrát, takže jsem si dala tři kolečka a zaplula do sprchy.

Šla pomoct Pánvičkovi a potom i vzbudit ty dva. Přibrali jsem i Chucka a šli na snídani.

Celý den probíhal v klidu, Minho odběhl do labyrintu, Alby všem rozkazoval, já dělala svou práci, Newt taky a všichni ostatní též.

Večer jsme stáli všichni u severní brány a čekali až se Minho a Ben vrátí. Za pět minut se měla brána zavírat a napětí by se tu dalo krájet.

V tom doběhl Ben, který měl s Minhem běžet, jenomže on běžel sám.

,,Co se stalo?" Zeptal se Newt, když Ben popadl dech.

,,Rmut...našel n-nás...my... rozdělili jsme se." Řekl a u toho těžce dýchal.

Vyměnili jsme si z Netwem ustarané pohledy a ty se ještě prohloubili, když se dveře najednou začali pomaličku zavírat.

Najednou se zpoza rohu vynořil Minho a sprintoval posledních 20 metrů, jenomže 5 metrů za ním se řítil neuvěřitelnou rychlostí rmut.

Nechutné to je stvoření. Obrovské zavalité tělo, ze kterého trčelo osm železných paží. Některé části byly živočišné, ale jiné byly železné.

Já nechala Kiru, aby se chytla Newta. Vůbec jsem nezaváhala, vzala do ruky nůž a vyběhla směr rmut.

Přiběhla jsem k Minhovi, který měl zvrtnutý kotník, ano to jsem zjistila až teď. Proto byl tak pomalý.

Přehodila jsem si jeho ruku přes rameno a prosprintovala s ním zpět na plac.

Bohužel díra mezi zdmi se rapidně zmenšila. Věděla jsem, že to zvládne jen jeden z nás. Doběhla jsem do poloviny zdí a prostrčila Minha na plac.

Naposledy jsem se podívala do newtových oči, bylo vidět, že se bál. Díval se na mě se zoufalstvím v očích. Zato Kira vedle něj vůbec nepochopila co se děje.

Minho dopadl na plac a já se rozeběhla směrem k rmuťákovi, který se proti mně řítil.

Před očima se mi vybavil nákres toho zvířete a já zaznamenala, že břicho má celé z živočišné hmoty, takže by šlo probodnout.