Queen of the Labirint [The Maze Runner FanFiction]

27. Škody

   Vyšli jsme z lesa, zjistili jsme, že už nic nehoří. Kluci kolem pobíhali s kyblíky vody a hasily poslední plamínky stodoly. 

   S klukama jsme dostali Gallyho do díry a už jen čekali až se probudí. I když jsem ho chtěla nějak pořádně zbít, ale já si počkám až bude při vědomí a bude ho to bolet.

   Samozřejmě já s Newtem jsme se potom okamžitě rozběhli ke Kiře a Chuckovi v kleci.

   Doběhli jsme na místo a začali pomáhat placerům ven z klece, někteří mi ruku nepodali, protože měli moc hrdosti na to aby si nechali pomoct od holky, samozřejmě. Nakonec jsme vytáhli i Kiru a Chucka a já je okamžitě objala, po chviličce se k nám připojil i Newt. Sice jsem páchla po rmutím sádle, ale to bylo teď jedno. 

   ,,Jste v pohodě?" Zeptala jsem se v obětí. ,,Jo" Zahuhlal Chuck a já se odtáhla, jelikož jsem si uvědomila, že ho dusím. Věnovala jsem mu úsměv, potom jsem se k němu naklonila a pošeptala. ,,Vezmeš Kiru do postele?" Chlapec přikývl, my dali Kiře dobrou noc a oni odešli.

   My jsme teď měli důležitější věci na práci-museli jsme spočítat ztráty. Víme Albyho, Zarta a i Bena, jelikož se na otázku "Kde je?" Všichni nepříjemně ošili a hodili po mně smutný výraz.

   Protože je Alby pravděpodobně mrtvý, tak je kápo Newt a já ho v tom nemohla nechat samotného.

   Šli jsme a po cestě říkali všem, aby vzali všechny a shromáždili je v jídelně.

   Já prošla plac a snažila se najít nějaké zraněné, nikoho jsme nenašla. Bohužel jsem našla aspoň pět mrtvých placerů, vždycky jsem měla chuť brečet, ale to by nikomu nepomohlo.

   Když jsme došla do jídelny stoupla jsem si k výdejnímu okénku a věnovala Newtovi podpůrný pohled. Nakonec mi pošeptal abych je spočítala a já tak udělala.

   Před útokem tu bylo 54 kluků a 3 holky. Po spočítání jsem zjistila, že chybí 16 kluků. To znamená, že je nás tady 41 i se mnou, Teresou a Kirou, což je o dost méně.

   Byla jsem z toho dost na měko, viděla jsem, že jsme všichni smutní. Mezi kluky to nešustilo, tak jako normálně. Někdo měl slzy na krajíčku, někdo brečel a někdo jen seděl a koukal do zdi, nebo na mě. Já se mezi nimi proplétala a ověřovala moje výpočty.

   Bohužel jsem to měla vypočítané správně, 16 mrtvých, hrozné, to je prostě moc. A to jen za tři hodiny.

   Nakonec jsme si stoupla vedle Newta a pošeptala mu výpočet, on jen kývl a začal. 

   ,,Jelikož je Alby mrtvý, tak přebírám velení." Řekl sebejistě, Newt nebyl vůdce, byl to můj hodný Newt a já vím, že toho na něj bude moc. Takže jsem se rozhodla, že ho ve všem podpořím, budu se snažit mu trochu z té zodpovědnosti ubrat.

   ,,Další den se bude pracovat až od oběda, ráno bude rada, kde se zvolí nástupníci a probere se vše kolem oprav. Potom ještě nález Al a budeme vyslýchat Gallyho, kterého jsem našli, jak spouští vábidlo na rmuty, které zamezovalo zavření bran." Všechno rychle prošel a všichni jen přikyvovali.

   ,,Zítra ráno budeme škrtat jména, jak jinak než slavnostně. Věřím, že pokud jste někoho ztratili, tak by nechtěl aby jsme tady nad tou ztrátou tolik truchlili, ale abychom se z tadyma dostali a žili normální život." Pokračoval Newt, na motivační řeči byl on expert. 

   ,,Rozchod a zítra můžete spát do deseti." Řekl a všichni se začali zvedat a odcházet. 

   Když všichni odešli, řekla jsem Newtovi, že jdu do sprch a tam se i vydala. Nejdříve jsem si ale zanesla do pokoje zbraně, teprve až potom jsem se vysprchovala, umyla si vlasy a oblékla se do Newtova trička a tepláků.