Queen of the Labirint [The Maze Runner FanFiction]

22. Zrušení dohody

Pořád na placu

Newt's view

   Seděli jsem na snídani, já vedle Kiry a Minha. Ze začátku si všichni mysleli, že ho budu vinit za to, co se stalo. Jenomže já nemohl. Nebyla to jeho chyba, můžou za to tvůrci, kdo jiný?

   Poslat děti do labyrintu, plného nástrah a kovových nestvůr není normální.

   Bylo něco před šestou a proto jsme se vypravili k severní bráně, jelikož jsme počítali, že se z téhle části vynoří, když tama i vběhla dovnitř.

   Všichni jsme s očekáváním čekali až se ozve ten skřípavý zvuk.

   Hrozně jsme se bál, všichni jsme věděli, že je malá šance na to aby přežila, ale já v ní věřil. Byla to přece ta Al, která po Gallym hodila nůž, ta která hodila nůž po mně a ta, která skopala Henryho.

   Ozval se ten skřípavý zvuk a všichni se napjali, jako struny na kytaře.

   Když se brána otevřela všichni jsme strnuli v pohybu. Před námi ležel rmut. Okamžitě jsem Kiru zvedl na ruky a přivinul ji k sobě.

   Ben se podíval do labyrintu aby ohledali toho rmuťáka. Ležel tam mrtvý.

   To ona, ona zabila rmuta. Zabila jednu z těch nestvůr, které nás tady utlačovaly několik let.

   Všichni jsem viděli mrtvého rmuta, ale po Lessie ani stopa. Ani ozvěna dusotu bot, nebo něco podobného. Prostě nic.

   Nakonec všichni postupně začali odcházet se sklopenými pohledy k zemi. Všichni to vzdali, jenže já ne.

   Zůstal jsem tam sám a když jsem se chtěl otočit, abych mohl odejít, tak kolem mě prolétl nůž a zabodl se do stromu kousek ode mě.

V labyrintu

   Probudila jsem se, podle světla jsem poznala, že nemohlo být víc jak pět hodin ráno.

   Vstala jsem a první, co jsem zaregistrovala byla obrovská bolest v levém stehně. Pálilo to, jako kdyby mi tam dali oheň a nechali ho tam planout.

   Pokusila jsem se rozejít, ale moje rána mi to nedovolovala. Do celého těla vystřelila další vlna bolesti a já se zhroutila na zem.

   Ležela jsem na zemi a snažila se najít důvod, proč se zvednout a jít dál.

   Chvilku jsem dumala, Kira. Nemůžu ji tam nechat samotnou. Jenže v tom se mi před očima objevil obličej.

   Newt, jeho rozcuchané vlasy po ránu, šibalský úsměv, když mě vidí v jeho tričku. Jeho jiskřičky v očích, když se baví. Prostě on, ten kluk do kterého jsem se zamilovala na tom nejhorším možném místě.

   Podepřely jsem si trup a teď jsem se podpírala na předloktích. Nakonec jsem zatla zuby a zvedla se do podležma. Potom jsem zvedla jednu nohu a pomocí zdi se postavila na pravou nohu.

   Kulhala jsem chodbami labyrintu po odhadovaném směru. Když v tu jsem uslyšela ten hrozny skřípavý zvuk.

   Přidala jsem v rychlosti.

   Když jsem uviděla zelenou okamžitě jsem zrychlila. Doběhla jsem a svalila se do trávy.

   Po chvilce ležení v zelené trávě jsem se konečně rozhodla podívat kolem sebe.

   Musela jsem vyběhnout z východní brány, jelikož jsem byla v lese.

   Jen jsme tak ležela na zádech a ignorovala vše. Koukala jsem se na modrou oblohu a na větve, které mi zastiňují výhled.