Pomoc|Emily a Mattem

16.

,,Emily?"

Matyáš

V okamžik, kdy jsem konečně po dvaceti minutách našel Emily, jsem si přál abych ji nikdy nenašel. To co jsem viděl, mi trhalo srdce. Dívka která vlastní mé srdce už od prvního okamžiku, co jsem ji spatřil, líbá Olivera Černého.

Pohled na ně mi připomněl větu, kterou kdysi vyslovila samotná Emily, když ji její bývalý přítel podváděl. Co oči nevidí, to srdce nebolí.

Nahrnuly se mi slzy do očí, při  pohledu na ty dva. Em se odtáhla a pohlédla na mě. ,,Maty! Není to tak jak to vypadá." snažila se mě uklidnit.

,,Je pozdě. Pojď domů." tohle bylo jediné na co jsem se v tu chvíli zmohl. Mému dlouholetému nepříteli věnovala ještě jeden polibek, a s provinilým výrazem se vydala za mnou.

Když ke mně došla podal jsem ji bundu, a vydal se k východu z tohoto domu, který pro mě znázorňuje jen špatné vzpomínky.

Mlčky jsme kráčeli klidnou noční Prahou. Nikdo z nás neměl tu odvahu ticho přelomit. Ani jeden jsme neměli tu odvahu rozebírat to co se v Oliverově domě stalo. Oba jsme se báli toho, že když se o tom začneme bavit, naše přátelství navždy skončí.

Samozřejmě jsme byl nešťastný, že na místě, na kterém si přeju být už dlouhých pět let, byl Oliver, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Byla to její volba, jestli ji Oliver udělá šťastnou, smířím se s tím...

,,Moc se omlouvám Maty." zničehonic vyhrkla, a podívala se na mě se slzami v očích. ,,Mrzí mě to, ale srdci neporučíš." vysvětlila.

Otočil jsem se na ni a láskyplně si ji prohlédl. ,,V pořádku Emily. Chápu tě. Je to tvoje volba." mírně jsme se pousmál. Úsměv mi oplatila a poté svůj pohled přesunula na budovu před námi, ve které se nacházel náš byt.

Když jsme vešli do bytu, objevila se mi v hlavě jedna otázka, která mě celkem dost zajímala. ,,Jak to teď máte s Oliverem? Chodíte spolu?" zeptal jsem se přímo, neměl jsem náladu na to, abych chodil kolem horké kaše. Moje jediná touha teď byla zavřít se ve studiu, a sám sobě vyčítat , jaký jsem idiot, že jsem jí už dříve nevyznal lásku.

,,Jo, chodíme." odpověděla stručně. Tyhle slova bolela ještě více, než pohled na ně, když se líbali. Jen jsem přikývl, sebral si svoje věci na spaní, a odešel do studia, kde jsem plánoval strávit zbytek noci.

V okamžik, co jsem uslyšel zaklapnutí zámku dveří od již zmiňované místnosti. Opřel jsem se o dveře a pomalu se sesunul v zemi. Pomalu mi začali téct slzy po tváři.

Takhle bolí neopětovaná láska?