Pomoc|Emily a Mattem

19.

,,Maty, mám tě strašně ráda, ale nejsme si souzeni."

Uběhly dva měsíce od téhle věty, a mně zní neustále v hlavě do teď.

Emily

Litovala jsem toho, co jsem mu tehdy řekla, ale prostě teď je tady Oliver...

Ten právě teď je na místě, kde by měl být Matyáš. Milovala jsem ho, ale ne tak, jak bych asi měla.

,,Emily? Kam jdeš?" vyrušil mě chlapec, kolem kterého se točily mé myšlenky. ,,Za Oliverem domů." odpověděla jsem stručně.

Oliver měl dnes narozeniny, a já ho chtěla překvapit. Proto jsem šla za ním domů, kde to všechno začalo...

Popadla jsem tašku s dárkem a zabouchla za sebou dveře.

Bylo něco okolo druhé, takže cesty byly plné. Jela jsem autobusem, protože jsem byla líná to jít pěšky. Začala jsem toho pomalu ale jistě litovat. Nasadila jsem si sluchátka, a čekala až se konečně dostanu na místo, kde chci.

Celou cestu jsem nedokázala přestat myslet ne něho. Neustále jsem se vracela k tomu dni, kdy jsem ho sama od sebe políbila.

Ale proč?

Nechápu to. Nic to neznamenalo. Byl to jen další výkyv nálad. Tak proč na ten polibek neustále myslím?

Možná proto, že to nebylo správné nebo v tom bylo něco víc, než jsem si myslela, ale to je nemožné. Nedokážu si představit jako svého přítele. Nemiluju ho tak jak bych měla, nebo snad ano?

***

Když jsem dorazila k domu od mého přítele, vytáhla jsem klíče, které mi dal před pár dny, a odemkla.

Chtěla jsem upozornit, že jsem tady, ale uslyšela jsem něčí smích. Ten smích určitě nepatřil Oliverovi.

Pomalu jsem vycházela schody, a začala rozpoznávat hlas. Byl to ženský smích. Oliverův jsem zaslechla taky, ale ten ženský byl slyšet více než jeho.

Opatrně jsem položila ruku na kliku, naposled se nadechla a otevřela dveře.

Naskytl se mi pohled na Olivera sklánějícího nad ní, do půl těla nahého. Dívka která byla pod ním se zářivě na něj usmívala. Byla téměř nahá.

,,Olivere?!" zeptala jsem se nevěřícně. Vyděšeně se podíval a rychle slezl z postele. Pomalu přešel ke mně. Nasadil ten svůj typický arogantní výraz, když se mu někdo hnusí nebo ho bere jak svého podřazeného.

,,Co to má znamenat?!." rozhodila jsem ruka. ,,Co? Tohle?" usmál se a ukázal na tu blondýnku. Jen jsem přikývla. ,,Nudil jsem se." jednoduše odpověděl.

Cítila jsem, jak se slzy hrnou do očí, ale snažila jsem se být silná.

,,Počkej... Ty sis snad myslela, že tě miluju?" řekl a odfrkl si. Mlčela jsem. Samozřejmě jsem si to myslela. ,,Jasně že jo. Jsi ubohá! Kdo by miloval takovou nicku jako ty?" zeptal se.

Cítila jsem, jak po mojí tváří stekla slza. ,,Vlastně, já zapomněl. Tomka tě miluje, ale ten je stejná nula jako ty!" vysmíval se mi do tváře.

,,Tak jsme si to teď krásně vyjasnili, a teď mi zmiz z očí." řekl a zabouchl mi dveře od pokoje před nosem. Položila jsem tašku s dárkem ke dveřím a odešla.

Vyhledala jsem nejbližší obchod, abych si mohla koupit jakýkoliv alkohol, který mou bolest odežene. Tak moc to bolelo. Už zase jsem byla podvedená. Zase.

Popadla jsem flašku vodky, zaplatila a odešla.

Celou cestu jsem probrečela. Jak jsem mohla být tak hloupá? Proč jsem ho vůbec tehdy na té párty políbila? A vůbec, proč jsem tehdy to pozvaní přijala, a byla tak naivní, že je to pouze uvítací párty. Byla jsem jen hračka.

Když jsem dorazila do bytu, Matyáš tam nebyl. Zrovna teď, když ho nejvíc potřebuju tu není. Nemůžu společně s ním, zapíjet své zlomené srdce, a nadávat na celý svět.

Vytáhla jsem mobil, abych si ho vypla, když v tom jsem spatřila Matyho zprávu.

Zapomněla jsi tu dort pro Olivera, za dvacet minut jsem u něj, tak zbytečně nezmatkuj.

Po dočtení zprávy, jsem mobil vypla. Otevřela jsem ten průzračný alkohol a začala pít.