Pomoc|Emily a Mattem

3.

Emily ještě vedle mě spokojeně spala. Sice jsem chtěl jít dělat snídani, ale ještě trocha spánku mi neuškodí. Během chvíle už jsem zase nevěděl o světě.

Z mého dokonalého spánku mě vyrušil Dominik protože potřeboval pomoct se stříháním. Tak jsem opatrně vstal z postele a šel mu pomoct. ,, Hele co Em? Jak se má? Je jí lépe?" Zeptal se Domino. ,,  Zatím se drží, teď je u mě. Zítra budem zařizovat pohřeb." Oznámil jsem a vypl TS. Jak mi zakručelo v břiše usoudil jsem že je čas udělat snídani.

Snídaně je hotova, musím vzbudit Emily. Dostal jsem nápad že jí vzbudím snídaní. Probuzení bylo úspešne a snídaně jí také chutnala. Velice mě to potěšilo. Chtěl jsem se jí nějak zeptat jak to bylo mezi ní a její mámou.

M: Em?
E: Ano Maty?
M: Vím že je to asi blbě se tě teď na to ptát. Ale jak to bylo mezi tebou a tvou mámou? Samozřejmě jestli nechceš odpovídat nemusíš.
E: No je to trochu na dlouho, ale pokusím se ti to nějak vysvětlit.

Viděl jsem jak jí teče slza po tváří a proto jsem jí svým palcem utřel. Trochu jsem se vylekal když sebou cukla. Pak mi došlo proč. Matka.

M: Mně nevadí že to bude dlouho trvat, máme čas do tří pak musíme zařídit pohřeb.
E: Dobře. Začalo to když táta odešel od mámy jelikož jí podvedl a nebylo to zrovna procházka růžovým sadem protože jsem si to odskála já. Dělal to stejné co máma. Když odešel vstřebávala to. Pak objevila alkohol její nový kamarád. Ze začátku to celkem bylo v pohodě, ale když jsem nastoupila na střední tak to začalo. Donesla jsem domů špatnou znamku dostala jsem, neuklidila pokoj do dané doby dostala jsem, zapomněla cokoliv udělat v bytě už víš co se stalo. Tenhle rok už to vyvrcholilo tak že už jsem to musela vsechno maskovat. Všechny ty modřiny jsem měla neustále. Každý týden jedno a to samé. Pro mě už to bylo samozřejmě normalní. A když jsem jednou šla ven aniž by o tom věděla skončilo to takhle.

Díval jsem se na ní s otevřenou pusou a nevěděl co říct. Jen ta představa mě děsila. To že se jí to stávalo pravidelně mě děsilo tak moc že jsem rád že žije.

E: Vím že tě to překvapilo, ale nemohla jsem ti to říct.
M: Tohle mě teda dost překvapilo, ale chápu že jsi měla strach.
E: Děkuji že to chapeš. Ani nevíš co pro mě znamenaš.

Tahle věta mě hodně potěšila a proto jsem jí obejmul.

M: Pojď, musíme už jít zařizovat pohřeb

Viděl jsem jak jí tečou slzy po tváři, ale nevěděl jsem jak jí utěšit proto jsem dělal jakoby nic.

Celé zařizovaní bylo strašně komplikované. Museli jsme vybrat kostel, rakev atd. Říkal jsem si jak to pro ní musí být těžké. Šlo vidět ze se drží, ale věděl jsem že se každou chvíli zhroutí

Emily
Je to tady. Ten osudný den kdy vidím mámu naposled. Oba s Matym máme na sobě černě oblečení a díváme se na sebe. Obejmeme se. Odtáhnem se když vidíme že už přichází první hosté. Po chvíli uznám že by to měli být všichni a proto jdu se postavit před její rakev a začnu proslov. Když v tom se otevřou dveře a spatřím někoho koho bych tu nečekala.......