Pomoc|Emily a Mattem

18.

,,Musíme si od sebe držet určitý odstup, jsme jenom přátelé."

Při vyslovení těchto slov se mi zabodl nůž do srdce. Tak moc to bolelo. Pravda bolí.

Couvnul jsem o krok vzad, a nechápavě se na ni díval. Nechápal jsem proč. Proč jí najednou vadí pouhé přátelské objetí?

,,Proč?" to bylo jediné slovo na které jsem se v tu chvíli zmohl.

,,Prostě nechci, aby si ostatní mysleli, že je mezi námi něco víc, než pouhé přátelství. Nechci, aby mě podezřívali ostatní z nevěry, protože ty! Máš neustálou potřebu se mě dotýkat nebo chodit za mnou jak pes za svým pánem!"

Křičela mi do tváře, a nebezpečně se ke mně přibližovala. Couval jsem, ale pak jsem narazil do zdi. Nebyla možnost úniku, před rozzuřenou hnědovláskou.

Naše rty dělilo od sebe několik centimetrů. Nechápal jsem proč je teď tak blízko, když před chvílí na mě řvala, že se ji dotýkám, a mohlo by to budit pocit nevěry.

,,Tohle je zvrácené." zašeptala a dál se dívala svými oříškovými oči do těch mých. Začal se mi zrychlovat dech, když se ke mně pomalu přibližovala. Položila ruku na mou tvář a zadívala se mi do očí.

Poté své rty přitiskla na ty mé. Ze začátku jsem byl zaskočen. Však před se mnou nechtěla mít jakýkoli fyzický kontakt. A teď? Teď ma své rty přitisknuté na těch mých.

Pomalu jsem jí položil ruku na pas a přitáhnul si ji více ke mně. Tímto jsem náš polibek prohloubil. Musel jsem se pousmát, že se konečně děje to, o čem jsem už pět let snil.

Pomalu se odtáhla, a opřela si čelo o to mé. Stále jsem rozdýchával to, co před několika vteřinami stalo.

,,Tohle není správné Maty." vydechla. Zase ode mě odcházela. Konečně jsem měl něco po čem jsem toužil strašně dlouhou dobu. Emily. Ale teď zase mizí.

,,Proč?" zeptal jsem se nechápavě. Vydechla a trochu odstoupila. ,,Nepatříme k sobě blonďáčku." vysvětlila. Pokusila se o ten nejkrásnější úsměv, co umí, ale se skleněnýma očima se jí to moc nedařila. Pro mě byla i tak nejkrásnější dívka na světě.

Vyjeveně jsem se na ni díval, a nebyl schopny slova. Do očí se mi hnaly slzy. Musel jsem uhnout pohledem, aby nevěděla jak moc se mě to dotklo.

,,Maty, mrzí mě to, ale prostě já teď někoho mám, a my dva nemůžeme být nic víc než přátelé." říkala se slzami v očích. Snažila se ke mně přiblížit a obejmout mě. Zadržel jsem jí pouhým zdvihnutí své ruky. Podívala se na mě nechápavě. Jen jsem se usmál. Podíval jsem se na ní s lehkým úsměvem, po tváři mi stekla první slza.

,,Chápu." vyslovil jsem a otočil se k odchodu.

Když jsem se blížil ke dveřím studia, někdo mě popadl za ruku. Emily.

,,Omlouvám se." to jedině řekla, než propukla v pláč. Pomalu jsem se k ní přiblížil. Kašlal jsem na všechno, co před chvíli řekla. Prostě jsem tu krásnou hnědovlásku objal. I když mi strašně ublížilo to co řekla, tak jsem ji teď pevně svíral ve své náruči.

Ničil mě pohled na zlomenou Emily. Snažil jsem se její smutek zahnat, ale nešlo mi to. Proto jsem s ní stal uprostřed chodby v objetí, a hladil ji po vlasech.

,,Maty, mám tě strašně ráda, ale nejsme si souzeni."