Prokletí princů

1. Caroline

Jediné, co jsem cítila, byl žal a osamělost, přesto mi neukápla ani slza. Nezajímalo mě, co se se mnou stane, ani kam mě pošlou, nezajímalo mě vůbec nic. Jediné, co jsem věděla jistě bylo, že mí rodiče jsou pryč a to nadobro. Jeli jsme na výlet, ale nabouralo do nás auto a když jsem se probudila v nemocnici, řekli mi, že mí rodiče zemřeli. Nikoho jiného jsem neměla, a tak mě poslali do sirotčince, protože desetiletá holčička se v 21. století o sebe v Kanadě nedokáže postarat.

Teď jsem stála před vchodovými dveřmi, za ruku mě držela sociální pracovnice a čekala. Když se otevřeli dveře, objevila se v nich vychovatelka, která se na mě usmála.

„Ahoj Caroline. Všichni se na tebe moc těší," pozdravila mě.

Bylo mi to jedno, jako všechno ostatní, a tak jsem neodpověděla. Vychovatelka řekla sociální pracovnici, že o všechno je postaráno a už to převezme. Sociální pracovnice přikývla a odešla.

„Tak pojď Caroline. Teď se podává oběd, takže jsou všichni v jídelně," řekla vychovatelka. Vešly jsme do prostorné místnosti s dlouhými lavicemi a se spoustou židlí. Porozhlédla jsem se po místnosti a zkusila si najít místo, kam bych si mohla sednout. Jedno jsem našla vedle holčičky, která seděla na druhém konci stolu. Zamířila jsem tam a při tom pozorovala dívku. Byla jiná než všechny ostatní děti, ale nevěděla jsem, čím se tolik lišila. Na jmenovce měla napsáno Anne Briceová. Měla rovné vlasy až k ramenům, hnědé oči a hubený obličej. Když jsem si sedla pozorovala mě stejně jako já ji. Hodila jsem to za hlavu, stejně na tom nezáleželo.

Málemjsem nadskočila leknutím, když mě vzala za ruku. Vůbec jsem to nečekala atázavě jsem se na ni podívala. Můj pohled ignorovala a svůj upírala na jídlopřed sebou. Nic neříkala a jen mi tiskla ruku. Chodila jsemk psychiatrovi, který se mi snažil pomoc, a moc se mu to nedařilo. Aleteď, když mě ta dívka držela za ruku a nabízela mi tím útěchu, jsem se rozplakala.