Prokletí princů

21. Caroline

Dalo by se říct, že můj tělesný stav byl lepší předtím, než jsem šla spát.

Uběhlo několik hodin, co jsem se probudila a pořád jsem nebyla schopná zvednout se ze země. Ani si jen sednout. Z pravé ruky mi vystřelovala bolest do celého těla, které bylo ztuhlé a unavené, takže bolest byla ještě intenzivnější.

Taky se nedalo říct, že moje psychická stránka netrpí. Moje mysl mě mučila vzpomínkami na tygry a taky myšlenkami, co bude dál. Naštěstí tok mých myšlenek přerušila návštěva, a to v podobě Leni, Agathy a Simi. Díky nim mi svitla naděje, která v mém nitru opět rozhořela oheň, který ve mně pomalu skomíral od odchodu tygrů. Nebudu lhát, nechalo to ve mně hlubokou ránu. Vím jistě, že chvíli potrvá, než se zcela zacelí. Ale i když mě srdce bolelo, můj rozum mi říkal, že jsem udělala správně a bylo mi jedno, že za to budu trpět. Udělala bych to klidně znovu.

Musela jsem se pousmát nad tím, jak odhodlaná jsem byla ochránit je. Obvykle se takováto potřeba ochránit někoho týkala jen An. Bylo zvláštní, jak rychle se pro mě tygři stali důležití.

Už uběhly dvě hodiny od odchodu holek a moje myšlenky se zase hlásily o pozornost. Aspoň mi díky Simi nekručí v břiše. Takže zítra možná budu na svobodě. Když si to takhle říkám, připadám si jako zločinec, který utíká z vězení. Ale ta představa, že budu odsud pryč, někde na lepším či horším místě, nedokážu si to vysnít. Vidět svět. Objevovat, ochutnávat, cítit a zkoušet nové věci. Tak dlouho žiju tady v cirkuse. Nic jiného ani neznám. Ano, chvíli jsme s An žily na ulici, ale ty vzpomínky, co mi z toho zůstaly, si raději ani nechci vybavit. Jsou temné a bolestné, možná stejně jako ty z autonehody. Taky jsme s An chodily do školy, ale tam vám jen ukážou svět na obrázku. Byla jsem jen ráda, když jsem dokázala udělat maturitu a vypadnout odtamtud.

Najednou jsem pocítila vzrušení, ale taky strach. Strach z neznáma. Ale hned jsem ho zahnala, protože budu s An. Společně budeme konečně volné.

Kéž by tady byl Harry. Určitě by nás v tom podporoval. Dokážu si živě představit, jak nám doporučuje několik míst, které bychom musely navštívit. V takovýchto chvílích, kdy nemám co dělat a ztrácím se ve svých myšlenkách, mi chybí. Zavrtěla jsem hlavou. Ne! Teď se musím soustředit jenom na přežití. Na přemýšlení bude dost času potom. Tak jo. Je načase začít něco dělat. Například zvednout se a trochu se protáhnout. To je dobrý nápad. Pomalu jsem se posadila. Sakra! Moje tělo na tom bylo hůř, než jsem si myslela. Chytila jsem se mříže a pomocí ní se vytáhla do stoje. Tak tohle bude chvíli trvat. No tak hurá do práce!

Trvalo mi půl hodiny, než jsem dokázala rozpohybovat celé mé tělo, ale dokázala jsem to. Takže, co bych mohla dělat dál? Zavřená v kleci jsem neměla moc na výběr, takže jsem se rozhodla, že to tu aspoň prohledám. Možná tu najdu něco, čím bych se mohla bránit, i když je to velmi nepravděpodobné. Po několika minutovém hledání, jsem narazila na zajímavou věc. A to jest malý nápis u Dhirenova oblíbeného místečka v rohu. Bylo to zakrytý senem, takže na první pohled nebylo vidět. Bylo poznat, že ten nápis byl vyrytý něčím ostrým. Možná nožem nebo drápem. Stálo tam „Svargaduuta". Neměla jsem ani v nejmenší ponětí, co to znamená, ani jsem nedokázala určit, jaký to je jazyk.

Přejížděla jsem po těch písmenech prsty. Byly vyryty pěkně hluboko. Autor měl úhledné písmo, což mě přivádělo k otázce, kdo to napsal? A kdy? Tyhle klece byly postaveny pro tygry, takže tenhle nápis musel být napsán před nedávnem. A co se týkalo autora, nikdo mě nenapadal. Po chvíli pozorování jsem stejně na nic nepřišla, a nevěděla jsem proč, ale to slovo mě uchvátilo. Někde hluboko v sobě jsem cítila, že tohle slovo si musím zapamatovat.