Prokletí princů

25. Caroline

Všude okolo mě byla jenom tma. Moje tělo bylo podivně lehké, jako by neneslo žádné břemeno. Zvedla jsem ruce před sebe a opatrně udělala pár kroků. Nic. Nic jsem neviděla. Nic jsem neslyšela. Nic jsem necítila. Kde to proboha jsem?

„An?" zvolala jsem, ale žádné odpovědi jsem se nedočkala.

„An!" zkusila jsem to znovu a hlasitěji, ale pořád nic. Povzdechla jsem si. No, jestli jsem někde zavřená, přece tu musejí být zdi. S rukama nataženýma před sebou jsem se rozhodla jít vpřed. Po několika minutovém pochodu jsem nahlas zaklela. Co je tohle za trik?

„Caroline," za sebou jsem uslyšela neznámý hlas. Okamžitě jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl. Jenom tma.

„Caroline," zaznělo vedle mě. Moje hlava se automaticky otočila tím směrem. Zase nic.

„Caroline," ozvalo se znova, ale už jsem se neobtěžovala podívat. Tohle se mi přestávalo líbit. Udělala jsem ještě několik kroků, když najednou se ze všech stran začaly ozývat hlasy volající moje jméno. Zděšeně jsem se otáčela do všech stran, ale všude byla jenom tma, takže jsem nikoho nedokázala zahlédnout. Hlasy braly na intenzitě, až se začaly překřikovat. Rukama jsem si zacpala uši, ale bylo to zbytečné. Co jsou zač? Co po mně chtějí? Najednou to ustalo a moje ruce se svěsily podél těla.

„Caroline," za mnou se ozval hlas, který jsem znala a já se k němu pomalu otočila. Warren stál nedaleko ode mě a propaloval mě pohledem. Na tváři mu pohrával pokřivený úsměv a jeho oči byly černé. Tak jako tehdy. Dostala jsem strach. To nevěstilo nic dobrého.

„Patříš mně, ptáčátko," řekl a natáhl ke mně ruku. O krok jsem ucouvla a on se o krok přiblížil.

„Jenom mně," pověděl a moje instinkty mi radily, abych utekla. Nikdy mě nezklamaly, a tak jsem je poslechla i teď. Otočila jsem se, a co nejrychleji jsem vyrazila pryč od něj. Sprintovala jsem, co mi síly stačily. Všude okolo byl slyšet jeho smích. Najednou jsem pod nohama necítila pevnou zem a padala jsem oklopená temnotou. Smích odezněl a nastalo děsivé ticho. Pevně jsem zavřela víčka a doufala v konec. Najednou jsem cítila půdu pod nohama. Pomalu jsem víčka otevřela a hned je zase zavřela, protože mě oslepilo světlo. Zkusila jsem to znovu a mžourala do světla. Když si moje oči zvykly, rozhlédla jsem se. Byla jsem ve Warrenově kanceláři, ale nebyla jsem tu sama. Stála jsem u dveří a přede mnou na kolenou klečely Leni, Agatha a Simi otočené ke mně zády. Všechny se urputně dívaly do země. Když jsem od nich zvedla pohled, zahlédla jsem stát samotného Warrena s Matherem u stolu. Vypadalo to, že ani jeden si mě ještě nevšiml.

„Ptám se znova. Kde jsou?" pověděl Warren, kterému pravděpodobně dochází trpělivost. Ani jedna z dívek nepromluvila.

„Co se to tu děje?" zeptala jsem se, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Jako bych byla nějaký duch. Udělala jsem pár kroků vpřed.

„Hej, Warrene, co to má znamenat?" hlasitě jsem se otázala tak, aby mě slyšel každý. Nic. To je nějaká hra nebo co? Malinko jsem se zamračila a přešla až k holkám. Natáhla jsem se, abych se dotkla Lenina ramene, ale moje ruka prošla skrz. Vytřeštila jsem oči a ucukla. Cože? Jak? Polkla jsem a zkusila to znovu. A stalo se to opět. Takže je ze mě vážně duch? Zemřela jsem z důsledku vykrvácení? Otřásla jsem se. To snad ne... Podívala jsem na Warrena a Mathera, kteří pozorně sledovali dívky.

„Takže nebudete mluvit?" optal se Warren. Když mu odpovědí bylo jenom ticho, povzdechl si.

„Takhle jsem to řešit nechtěl, ale nedáváte mi na výběr," řekl ledovým hlasem a pokývl Matherovi. Mather rychlými kroky došel k Leni, chytil ji pod krkem, donutil ji se zvednout na nohy a následně na špičky. Leni začala lapat po vzduchu a já vyrazila. Chtěla jsem mu chytit zápěstí, ale prošlo skrz. Do háje! Nic mě nenapadalo a mé tělo se hýbalo automaticky. Sevřela jsem ruku v pěst a namířila jsem ji Matherovi na obličej. Moje ruka prošla skrz Matherův obličej a já samým zoufalstvím zařvala.