Prokletí princů

32. Anne

Probudila jsem se zpocená s výkřikem na rtech. Rychle jsem se posadila a snažila se zklidnit svůj splašený dech. Celá jsem se třásla a nedokázala to zastavit. A nejhorším na tom bylo, že ani nevím, o čem se mi zdálo. V mysli se mi vybavilo pár úryvků, ale vůbec k sobě nepasovaly. Najednou se okolo mě omotaly dvě silné ruce. Trhla jsem sebou. Vůbec nevím, kdo to je, protože v místnosti je velká tma. Díky tomu se mi vrátily vzpomínky na Warrena s Matherem v našem hotelovém pokoji. Na jejich kumpány. Na uspávací šipky a Warrena škrtící Carol. Snažila jsem se vymanit z toho sevření. Nedovolím, aby mě opět zavřeli a udělali ze mě poslušnou ovečku.

„An, to jsem já," uslyšela jsem u svého ucha Kišanův tichý hlas. Roztřásla jsem se ještě víc a unikl mi tichý vzlyk. Nechtěla jsem brečet, ale slyšet po tom všem Kišanův uklidňující hlas... prostě jsem to nedokázala zadržet. S ním jsem v bezpečí.

„Kišane..." nedokázala jsem pořádně mluvit pod náporem slz, které se mi hrnuly z očí. Kišan si mě přitáhl na klín. Upevnil své sevření okolo mě a dovolil mi se tiše vyplakat na jeho hruď. Jednou rukou mě hladil po vlasech a druhou mě držel okolo pasu.

„Ššš... Nemusíš se bát. Jsi v bezpečí. Nikomu nedovolím, aby ti znovu ublížil...," šeptal mi uklidňující slůvka do ucha. Takhle to pokračovalo nějakou chvíli, než jsem se dostatečně uklidnila. Hlavu jsem měla položenou na jeho rameni a vdechovala jeho omamnou vůni. Jezero a les.

„Kde to jsme?" zašeptala jsem. Bála jsem se, že když budu mluvit nahlas, zničím kouzlo tohohle okamžiku.

„Kousek za městem v opuštěném domě v lese," odpověděl mi. „Chtěli jsme se sem přesunout v noci, ale dřív nás našel Warren."

Zvedla jsem hlavu. „Znovu jste nás zachránili?" Vím, je to hloupá otázka, když je to očividné, ale já nevěděla, jak jinak to zformulovat.

„Ano, ale bylo to o fous," pověděl mi a zastrčil mi pramen za ucho. Ani já jsem nevěděla, že ho mám v obličeji. Tygří smysly. Jeho tygří zrak vidí líp ve tmě než můj lidský. „Když jsme dorazili do pokoje, už tam nikdo nebyl. Leonarda jsme našli ve vedlejší místnosti svázaného a trochu zmláceného. Asi na něj nechtěli plýtvat šipky. Když jsme ho rozvázali, vydali jsme se vás hledat podle pachu. Našli jsme vás, jak vás v boční uličce nakládají do auta. Zneškodnili jsme jejich nohsledy a ujeli s vámi v jejich autě. Ze začátku nás sledovali, ale když jsme je setřásli, vrátili jsme se k hotelu, vzali věci a odjeli v našem autě sem."

Z jeho vyprávění jsem byla doslova šokovaná. Musela jsem nejdříve párkrát zamrkat.

„Warren a Mather?" řekla jsem opatrně.

„Byli si natolik jistí svým vítězstvím, že jeli napřed," odpověděl. Blbečci! Ale ještě, že tak, jinak by to mohlo skončit mnohem hůř. Hlava mi znovu klesla na jeho rameno. I když jsem až do teďka spala, cítila jsem se unaveně.

„Kde je Carol a Ren?" optala jsem se.

„Ve vedlejším pokoji," řekl a já jenom přikývla.

„Měla bys ještě odpočívat," pověděl zničehonic. Chtěla jsem protestovat, ale nedal mi příležitost. Když viděl můj naštvaný výraz, uslyšela jsem hřejivý tichý smích.

„Neboj. Ráno to všechno probereme a něco vymyslíme," slíbil. Přikývla jsem, ale potom jsem si pomyslela, že to možná neviděl, tak jsem řekla tiché „Dobře".

Zvedl se se mnou v náručí a opatrně mě položil na měkkou matraci. Přikryl mě dekou a sklonil se, aby mě políbil na čelo. Zčervenala jsem a doufala, že to jeho super zrak neuvidí. Odtáhl se, ale rychle jsem ho chytila za ruku, kterou měl položenou vedle mě.

„Zůstaneš?" zeptala jsem se. Nevím, co to do mě vjelo, ale představa, že budu sama na neznámém místě, se mi prostě příčila. Nastalo ticho a já už začala litovat, že jsem se ho vůbec zeptala.

„Pokud ti nevadí, že se budeš dělit o postel s velkým černým tygrem?" Mělo to znít jako vtip, ale v jeho hlase byl slyšet podtón nervozity smíchaný s otázkou.

„Věř mi. Bude se mi líp spát," odpověděla jsem mu a odsunula jsem se, aby měl místo. Chvíli se nic nedělo. Potom se matrace prohnula, jak na ni skočil tygr černější než tma. Lehl si tak blízko u mě a já jsem okamžitě ucítila teplo sálající z jeho těla. Otočila jsem se k němu zády a natiskla jsem se tak k jeho boku. Víčka se mi pomalu zavírala.

„Dobrou, Kišane," zašeptala jsem. Odpovědí mi bylo zamručení, které mě doprovázelo do říše snů společně s jeho teplem.