Prokletí princů

44. Anne

Dala jsem si osvěžující sprchu v krásně zařízené koupelně se světle modrými a bílými kachličky, převlékla jsem se do čistého oblečení a potom jsem se rozhodla vybalit si věci v té obrovské, počkat, v gigantické šatně. Samozřejmě moje oblečení nezabralo ani jeden šuplík. Když jsem byla hotová, došla jsem doprostřed pokoje. Ta velikost mě dosti znervózňovala. Z mého rozjímání, jak přesvědčit tygry, aby mě nechali spát v kumbále, mě vytrhlo zaklepání na dveře.

„Dále," ozvu se okamžitě. Dveře se otevřou a dovnitř vejde Kišan.

„Tak jak se zabydluješ?" zeptá se mě. Celého si ho prohlédnu. Vůbec nelenil a také se umyl. Samozřejmě vyměnil svoje oblečení a teď má na sobě tmavě šedé tepláky s černým tričkem s krátkým rukávem. Podívám se na jeho nohy.

„Ty nemáš rád boty nebo co, že je pořád nenosíš?" optám se ho a zvednu pohled od jeho bosých noh. Zasměje se příjemným hlubokým hlasem a přiblíží se ke mně.

„Moc dobře víš, že když se proměním v tygra a zpátky v člověka mám na sobě úplně jiné oblečení než to, co si obléknu," řekne a já přikývnu.

„Součástí toho jsou i bosé nohy, a tak nějak jsem si zvykl nenosit boty, jenom když je to opravdu nutné," vysvětlí.

„Aha," vydechnu a zamyšleně přikývnu, ale bosá bych vážně chodit nedokázala. To se ví, kdo žije v Kanadě, pochopí.

„No nic. Už sis rozmyslel tu moji nabídku?" zeptám se s nadějí v hlase. Kišan nasadí kyselý obličej.

„Nenechám tě spád ve skříni," namítne rovnou s kamenným výrazem, i když na něj dělám psí oči. Uraženě jsem našpulila rty, ale dál jsem to nerozebírala. Věděla jsem, že nemám nejmenší šanci vyhrát.

„Tak pojď. Kadam nás chce vidět ve své pracovně," řekne Kišan a už míří ke dveřím. Připojím se k němu a zavřu za sebou dveře. Jdeme chodbou a po schodech dolů, potom zamíříme do obýváku, který má na protější stěně další dveře. Zamíříme k němu a Kišan zaklepá. Po tlumeném „dále" vejdeme dovnitř, kde už na nás všichni čekali. Na rozdíl od zbytku domu byla Kadamova kancelář laděna do tmavé. Velký tmavý mahagonový stůl stojí u velkého okna se židlí ve stejné barvě a se dvěma křesly před ním. Také obrovské knihovny táhnoucí se po obou stranách stěn jsou ve stejných barev. Vlastně tady ani nic jiného není, jenom tmavě červený koberec s podivným vzorem a obyčejné stropní světlo. V místnosti už byli kromě Kadama i Carol, která seděla v křeslu, a Ren, který stál za ní. Kadam zvedl pohled od stolu a podíval se na nás. Na jeho tváři se vytvořil milý úsměv.

„Děkuji, že jste přišli tak rychle," promluví a rukou nám naznačí, abychom se posadili. S kývnutím si sednu do druhého křesla a Kišan se postaví za mě.

„Tak můžeme začít," řekne Kadam a pohodlně se uvelebí ve své židli, „nejdříve bych se vám chtěl omluvit, dámy, za veškeré problémy, které jsme vám způsobili." Zamrkala jsem. Vím, že většina lidí tuhle frázi řeknou, aniž by to mysleli vážně, ale u Kadama mi to připadá, jako by mu to bylo skutečně líto. Mile mě to překvapí, ale taky se hned začnu cítit provinile. Zvednu ruce a začnu s nimi mávat v uklidňujícím gestu.

„Ne, ne. Nic se neděje," dostanu ze sebe.

„Navíc je pořád lepší být tady než trčet na tom místě," namítne Carol a nenuceně pokrčí rameny, ale já vidím její napjaté držení těla. To místo bylo naše noční můra po třech letech a teď jsme volné. Teda... budeme, až pomůžeme tygrům. Potom už nebudeme ničím poutané. Kadam si odkašlal a tím upoutal moji pozornost. V jeho tváři se teď zračil smutek.