Prokletí princů

16. Anne

Celé ráno bylo chaotické. Sotva jsem se v tom dokázala vyznat. Seděla jsem na židličce vedle lůžka, ve kterém ležela Leni na ošetřovně a z nervozity jsem si pohrávala s přívěskem, který jsem dostala od své maminky těsně předtím než... než zemřela. Nikdy jsem ho nesundala, protože byl to jediné, co mi po ní zbylo. Když ho mám na sobě, cítím jako by byla se mnou. Přívěsek je ve tvaru malé šedé želvičky ze železa a je zavěšen na koženém řetízku. Vždycky když tu malou želvičku mnu mezi prsty, uklidňuje mě to.

V ošetřovně byly jenom tři lůžka, potom stůl vedle dveří a skřínky s všemožnými pomůckami, umyvadlo se zrcadlem na druhé straně vedle dveří a okno. Byla tu i Agatha. Seděla z druhé strany lůžka, smutně se dívala na Leni a držela ji za ruku. Chápu jí. Znám moc dobře ten strach o jedinou osobu na světe, které důvěřujete. Na ošetřovnu nemám moc dobré vzpomínky. Tady Carol ležela, když jí Mather prvně zbičoval. Od té doby, kdykoliv do téhle místnosti vstoupím, vidím Carol a její záda celá od krve. Zavrtěla jsem hlavou. Nesmím na to myslet. Teď mě potřebuje Leni. Podívala jsem se na ni. Poklidně spala na zádech v čistém oblečení. Měla štěstí. Nemá žádná vážná zranění, jenom modřiny, podlitiny a nějaké menší pohmožděniny. Byla ale nachlazená. Několik dní si poleží v posteli. Ale můžeme děkovat Bohu, že je to všechno. Mohlo to být mnohem horší. Simi i paní Hooverová celé ráno lítaly a ošetřovaly ji. Teď, když se všechno uklidnilo, si paní Hooverová sedla za svůj stůl a zapisovala nějaké papíry. Simi si přitáhla stoličku vedle mě a posadila se.

„Děkuju, že jste ji tak rychle pomohly," poděkovala jsem Simi a podívala se na ni. Simi se na mě usmála a odpověděla. „To nestojí za řeč. Je mojí povinností pomáhat." Vděčně jsem se na ní usmála. Simi byla jako anděl. Vždy pomohla mně a Carol. Je to opravdu dobrá přítelkyně a já jsem vděčná, že ji máme.

„Děkuju," řekla z ničeho nic Agatha. Obě jsme se na ni podívaly. Stále držela Leni za ruku a vděčně se na nás usmála. Se Simi jsme jí úsměv opětovaly. To bylo poprvé za celé ráno, kdy Agatha promluvila. Jsem ráda, že už je uvolněnější. Vstala jsem, vzala jsem svoji židličku a šla na druhou stranu k Agatě. Když jsem stoličku postavila vedle Agathy, sedla jsem si a chytila ji za ruku. Tím jsem jí dávala tichou podporu. V tom jsem dobrá. Maminka mi vždy říkala, že mám talent pomáhat lidem a nemusím říct ani slovo. Agatha se zmateně podívala na naše spojené ruce, potom se zahleděla do mých očí a já jsem se na ni usmála. Vděčně mi stiskla ruku a podívala se zpátky na Leni. Možná patří do Warrenovi party, ale je to především člověk, který teď potřebuje něčí podporu. Simi mezitím zkontrolovala Leni a když byla hotová, šla za paní Hooverovou, aby jí něco pověděla. V tu chvíli do místnosti vstoupila Carol, pozdravila Simi i paní Hooverovou a šla k prvnímu lůžku, kde byla Leni. Když jsem ji uviděla, pustila jsem Agathinu ruku, vyskočila na nohy a šla jí naproti.

„Jsi v pořádku? Není ti nic?" bombardovala jsem ji otázkami a, aniž bych na ně dostala odpověď, jsem ji začala prohlížet, jestli nemá zranění. Vytrhla se mi, o pár kroků ustoupila a zvedla ruce před sebe, aby mi zabránila v další prohlídce. Když jsem se jí podívala do očí, zdálo se mi, že se v nich zableskl strach, ale vzápětí to bylo pryč. Asi se mi to zdálo. Carol se na mě malinko usmála.

„Nic mi není. Vidíš?" řekla a zatočila se kolem dokola, aby svoje slova potvrdila. V tu chvíli jsem si všimla kousance na její ruce. Chytila jsem ji za zápěstí, zvedla jsem její ruku výš a ukázala na ten kousanec.

„A co je tohle?" zeptala jsem se a trochu se na ni zamračila. Carol se podívala na kousanec, trochu přimhouřila oči a malinko se zasmála.

„Co je tu k smíchu?" zeptala jsem se a nespouštěla z ní pohled.