Prokletí princů

43. Caroline

„Tak jsme tady," zvolá Kadam, když zastaví před obrovským palácem. Otevřu dveře a vystoupím, ale dál se nedostanu, protože s otevřenou pusou zírám na tu obří budovu přede mnou. Takhle velký dům jsem maximálně viděla na fotce v nějakém časopisu. Dvou patrová budova táhnoucí se několik kilometrů do obou stran. Omítka je natřená do bíla společně s rámy oken, které jsou v pravidelných vzdálenostech rozestoupeny vedle sebe. Hlavní vstup je dvoukřídlé dveře ze světlého dřeva. Všude sestříhané keře s květy na nich a květiny všemožných druhů a barev. Ren mi položí ruku na rameno, aby mě probral z transu, ale na to bude muset vynaložit větší úsilí. Slyším, jak se mi potichu směje a to mě teprve donutí se na něj podívat.

„Nediv se mi, že jsem v šoku, princátko. Na rozdíl od tebe jsem já žila vždy v malé místnosti, se kterou jsem se ještě dělila s An," zavrčím na něj a studem mi hoří tváře. Každý není zvyklí na přepych.

„Já vím. Promiň," řekne Ren s omluvným tónem, ale jeho oči pořád pobaveně jiskří. Nafouknu tváře a odvrátím se od něj. Ta jedna rozmazlena čičina! Naštvaně zavřu dveře a jdu ke kufru, abych si vzala svoje zavazadlo. S batohem na zádech a s An se svým batohem po mém boku jsme stanuly před vchodem. Tygři ještě u auta vytahovali poslední věci, zatímco Kadam nám odemkl a otevřel dveře.

„Vítejte," řekne s veselým úsměvem a poodstoupí, abychom mohly projít, „chovejte se jako doma." S An sborově poděkujeme a vyjdeme dovnitř. Objevíme se v předsíni. Jestli jsem se myslela, že dům vypadá nádherně zvenčí, na tohle nemá. Velká hala se schody táhnoucí se po obou stranách s balkonkem nahoře. Mezi schody je chodbička vedoucí ke dveřím, které zřejmě vedou na zahradu. Po obou stranách haly jsou obloukové vchody do místností několik metrů před schody. Celá místnost se koupe ve světlých barvách žluté, bílé a světle hnědé. Samozřejmě tu jsou i ozdoby jako jsou obrazy krajů, zelených květin ve vázách, malého množství nábytku a různých ozdob na nich. Nechyběl tu ani velký křišťálový lustr, který odrážel sluneční paprsky.

„Krásné," zašeptá An v úžasu. Neviděli jsme ani celý dům a už teď jsme okouzlené.

„Jsem rád, že se vám líbí, dámy," poví Kadam, který se postaví před námi.

„Je to tu nádherné," řeknu mu s obdivným úsměvem. Kadam pokývne hlavou a rukou ukáže na vchod vlevo.

„Tímhle vchodem se dostanete do obývacího pokoje," informuje nás, potom ukáže na druhý, „a tímhle do kuchyně." S An přikývneme, když se k nám připojí i bratři.

„To by pro začátek stačilo," řekne a hlavou pokývne na tygry, „teď vás chlapci zavedou do vašich pokojů a potom vás provedou po celém domě." Kadam se otočí a odejde do obýváku. Kišan nás obejde a postaví se vedle schodů.

„Tudy, dámy," poví s elegantní úklonou. Jenom nad tím protočím oči a samozřejmě cestou ho šťouchnu do ramene.

„Vypadáš směšně," namítnu, ale nemám úplně pravdu. Rozhodně dělají čest svému titulu, takže jejich pohyby jsou ladné, jejich mluva vytříbená a jejich chování neobyčejné. Ale musíme jim trochu srazit sebevědomí, jinak jim to přeroste přes hlavu.

„Hej," ozve se Kišan rádoby naštvaně, když už stoupám po schodech, a položí si ublíženě ruku na místo, kde jsem se ho dotkla, i když to pro něho samozřejmě bylo jenom polechtání. Přitom mu celou dobu cukají koutky.

„To bolelo," evidentně zalže a udělá smutná očka na An. Ta se jenom zasměje a bez zájmu projde kolem něj se slovy: „To určitě." Kišan přesune svůj pohled na Rena, ale ten jen s úsměvem zavrtí hlavou a jde za námi.