Prokletí princů

34. Anne

Ošklivě jsem se mračila na papír, který jsem držela v ruce před sebou. Tužkou, kterou jsem měla v druhé ruce, jsem si v pravidelném rytmu poklepávala po bradě. Už půl hodiny jsem se snažila načrtnout přesný plánek hlavní budovy cirkusu, ale vůbec mi to nešlo. Nebo jsem se spíš nedokázala soustředit a určitě dost přesně bych dokázala určit, čím to bylo.

Koutkem oka jsem se podívala na Kišana, který se zamyšleným pohledem pozoroval plány budov, co jsem mu předtím nakreslila.

„Vím, že je těžké odtrhnout ode mě oči, ale potřebuji, abys to dodělala, bilauta," pověděl najednou Kišan, aniž by vzhlédl svůj zrak od papírů. Ale jasně jsem viděla, jak mu cukají koutky do potlačovaného úsměvu. Krev se mi nahrnula do tváří a odvrátila jsem od něj pohled.

„Možná, kdybych místo sezení na tvém klíně mohla sedět na podlaze, pracovalo by se mi líp," zavrčela jsem s nafouknutými tvářemi. Je to tak! Seděla jsem na Kišanovi, který seděl na dece na zemi, proti své vůli, protože podle jeho slov: „Podlaha je moc studená a nemůžeme riskovat, že se tvůj stav ještě zhorší." Bože, taková blbost, a přesto si dokázal prosadit svou! Neuvěřitelné.

Kišan se podíval na moji červenou tvář a odložil papíry vedle sebe. Vzdal snahy udržet si kamennou tvář a počastoval mě rošťáckým úsměvem.

„Důvody jsem ti vysvětlil," odpověděl jen a dal mi nenuceně ruku kolem pasu. Tváře mi musely hořet víc než plameny v nedalekém krbu od nás. Ten jeden mizera... Nasupeně jsem otočila hlavu a vrátila se ke své práci. Zrovna jsem dokreslila sklad s košťaty, když jsem si vzpomněla.

„Bilauta? Co to znamená?" zeptala jsem se. Takové slovo jsem ještě nikdy neslyšela. Když jsem se na Kišana opět podívala, zrovna připisoval něco na kresbu, ale po očku se na mě podíval.

„Je to z mého mateřského jazyka, hindštiny, a znamená to „kotě"."

Nad jeho odpovědí jsem nejdříve pokývla hlavou, ale potom mi došel význam jeho slov a šokovaně jsem otevřela ústa, ze kterých nic nevyšlo. Ještě, že už víc červená jsem být nemohla. Byl tak taktní, že se mému výrazu smál potichu, ale i tak mě to naštvalo. Kdybych mohla chodit, už dávno bych odsud utekla. Ale měla jsem takový neodbytný pocit, že ani to by mi nepomohlo.

„Proč... Proč zrovna tohle?" optala jsem se, když se mi vrátil můj hlas.

„Protože jsi takové moje malé koťátko, o které se musím starat a ochraňovat," mrkl na mě Kišan. To si snad ze mě dělá srandu!? Ale naštěstí jsem si tentokrát dokázala udržet kamennou masku lhostejnosti.

„Víš, že předtím jsem se o tebe starala já," ušklíbla jsem se na něj s neskrývanou radostí. Konečně něco, s čím jsem ho mohla potrápit. Ale s Kišanem to ani nehnulo.

„To se nepočítá. Tenkrát jsem se ti nemohl ukázat ve své lidské podobě," odpověděl a pokrčil rameny.

„To si piš, že se to počítá," odporovala jsem.

„Ne, nepočítá a můj názor nezměníš, bilauta," uzavřel Kišan a mně se začala vařit krev v těle. Začínala jsem mít plné zuby toho, jak si se mnou pohrává jako kočka s myší. Než jsem si to vůbec stihla rozmyslela, silně jsem ho strčila do hrudi. Tím, že to nečekal, spadnul na záda na zem a mě vzal s sebou. Když jsem otevřela oči, ležela jsem na něm. Zapřela jsem se rukama a malinko se od něj odtáhla. Najednou byl můj obličej blízko jeho a já si mohla všimnout jiskřiček v jeho zlatavých očí. Oba jsme mlčeli a jen jsme na sebe hleděli upoutáni blízkostí toho druhého.

„Co to tu provádíte?" uslyšeli jsme najednou hlas a oba jsme se podívali ke dveřím, kde stáli Carol s Renem. Okamžitě jsem se zvedla a posunula se od Kišana a sedla si vedle na zem. Oči jsem měla přikované na podlahu a jen doufala, aby si nikdo nevšímal mého už tak červeného obličeje. Bože, to ten den začíná hezky.

„Máte hotové ty plány?" uslyšela jsem zeptat se Rena.

Kišan sesbíral papíry pohozené kolem nás, zvedl se a podal mu je. Začali o nich diskutovat, ale moc jsem je nevnímala, protože jsem pozorovala Carol, která si sedla vedle mě a nervózně si pohrávala s pramenem svých vlasů. Všimla jsem si, že na sobě měla Renovu bundu. Podle jejího výrazu jsem mohla vyvodit jenom dvě věci. Buď se stalo něco velice úžasného, nebo strašného. Naklonila jsem se k ní a položila ji hlavu na rameno.

„Co se stalo?" zašeptala jsem, jak nejtišeji jsem dokázala, tak, aby mě slyšela jenom Carol, ale pochybuji, že mi to bylo k něčemu, když tygři mají ten svůj super sluch.

Cítila jsem, jak Carol zavrtěla hlavou a prsty mi naznačila, že si o tom promluvíme později. Přikývla jsem a podívala jsem se na bratry, kteří se se zaujetím dívali na papíry. Opět jsem se narovnala a začala se pomalu, ale jistě, zvedat. Kotník už mě tolik nebolel, ale člověk nikdy neví. Když si Carol uvědomila, o co mi jde, okamžitě se postavila na nohy a nabídla mi pomocnou ruku. S tichým díky jsem se jí chytila a narovnala se. Celou váhou jsem stála na pravé noze a snažila se co nejvíc ulehčit levé. Pomohla mi dobelhat se ke stolu, kde jsem se posadila na jednu ze čtyř židlí. Stůl i židle měly svá nejlepší léta za sebou, ale snad ještě chvíli vydrží.

„Máš hlad?" zeptala se Carol. Obě jsme ještě nejedly. Carol potřebovala na čerstvý vzduch a já se potřebovala vzpamatovat ze včerejšího pokusu o únos a ze snu. Ani nevím, jestli mám vůbec nějakou chuť k jídlu, ale musím něco sníst.

„Dám si jen něco malého," odpověděla jsem Carol a ta přikývla. Zamířila ke kuchyňskému koutku, který byl blízko jídelního stolu. Byla ve stejném stavu jako zbytek chaloupky, ale stačilo to. Mezitím se ke mně připojili bratři a oba si sedli na ostatní židle.

„Takže, je načase abychom začali plánovat naši záchrannou akci," začal Ren, a přitom nespouštěl oči z výkresů. „Jestli chceme pomoc vašim kamarádkám, musíme to udělat dnes večer."

Vytřeštila jsem oči. „Ale to je moc brzo. Nemáme čas se pořádně připravit, a navíc já a Carol nejsme zrovna ve stavu, abychom mohly na nějakou akci," odporovala jsem.

„Tohle je naše nejlepší šance, protože Warren bude zaneprázdněn vašim hledáním," vysvětlil mi Kišan.

Najednou se vedle mě objevila Carol a položila přede mnou na stůl talíř se šunkovým sendvičem. Poděkovala jsem a Carol mi s úsměvem kývla. V levé ruce držela dva talíře jako profesionální servírka. Došla ke klukům a položila před ně sendviče plněnými marmeládou a burákovým máslem. Kdo by kdy řekl, že indický princům, starým několik století, bude chutnat zrovna tohle? Když jsem se to dozvěděla, smála jsem se tak, až mi tekly slzy. Tygři jí poděkovali a Carol se vrátila k lince, vzala talíř, co tam ležel a sedla si na poslední volnou židli.

„Souhlasím s tímhle nápadem," pověděla Carol a zastrčila si pramen vlasů za ucho. „Warren se nás po včerejším nezdaru bude snažit vystopovat, dokud je stopa čerstvá, takže jeho pozornost bude rozptýlena. Navíc silně pochybuji o tom, že mezitím bude Mather sedět na zadku v cirkuse."

Povzdechla jsem si. „Je to dobrý důvod, ale já jsem v tomhle plánu jenom přítěží. Nemůžu jít s vámi kvůli mému kotníku." Nerada jsem to přiznávala, ale byla to pravda, kterou jsem si musela připustit.

„Právě naopak," řekl šibalsky Kišan, „potřebujeme někoho, kdo bude hlídat venku a dá nám vědět o případném nebezpečí." Mrkl na mě a já se na oplátku zamračila. Ale v nic lepšího jsem nemohla doufat. Aspoň s něčím můžu pomoct.

„Fajn, ale musí to být rychlé a hlavně tiché. Nesmíme si dovolit žádné chyby. Je to naše jediná šance. Další už mít nebudeme. O to se Warren postará," pověděla jsem vážně a všichni u stolu přikývli.

Přepnula jsem se do svého strategického modu. Sice nebudu přímo s nimi, ale alespoň můžu vymyslet takový plán, který jim zajistí lehkou cestu tam a zpátky s nejmenšími riziky odhalení pomocí mých vědomostí o cirkusu a zkušeností. Dali jsme hlavy dohromady a pokusili se vymyslet ten nejlepší plán, jaký v dané situaci šel za tak krátký čas zrealizovat. Potom, když jsme měli plán hotový, jsme začali s přípravami. Celou tu dobu jsem měla velké obavy, ale zatlačila jsem je do pozadí, protože svým přátelům věřím a jsem si jistá, že oni to zvládnou.