Prokletí princů

30. Anne

Když jsme se vrátili do hotelového pokoje, Carol se bez jediného slůvka vysvětlení zavřela v koupelně. Řekla jsem si, že ji nechám půl hodinky klidu. Mezitím se pokusím dostat bratry z pokoje, abych si s ní mohla v klidu promluvit. Zhruba vím, co se stalo, ale chybí mi některé detaily. A je snazší dostat je z Carol než z tygrů.

Seděla jsem na posteli a dívala se z okna na západ slunce. Přitom jsem přemýšlela, jakou výmluvu využít, abych bratry takzvaně vykopla z pokoje. Ale zdálo se, že si s tím dělám zbytečnou práci. Bratři se u stolu tlumeně bavili v hindštině. Sice nevím, o čem mluví, ale podle jejich tónu to nebylo nic příjemného. Znovu jsem se podívala z okna. Slunce zapadalo za horami a dávalo nám své dnešní sbohem. Ale i tak bylo dost silné, aby mě hřálo na tváři.

„An," oslovil mě Kišan, který stál vedle postele. Ani jsem neslyšela jeho kroky. To je určitě součást tygřích schopností. Našlapovat neslyšně, aby vás vaše kořist neslyšela.

Otočila jsem k němu hlavu a čekala.

„S Renem teď půjdeme na chvíli ven a zařídíme pár věcí. Kdybyste něco potřebovaly, stačí zaklepat na vedlejší dveře, kde je Leonard," pověděl mi. V jeho pohledu bylo plno starostí, až mě z toho bolelo na hrudi.

„Budeme v pohodě," odpověděla jsem a vesele se na něj usmála, abych mu aspoň trošičku zvedla náladu.

„Dobře," řekl, usmál se a rozcuchal mi vlasy. Rozzlobeně jsem odehnala jeho ruku a nezapomněla jsem ho dloubnout do břicha, jako odplatu. Samozřejmě to s ním ani nehnulo, ale já z toho měla škodolibou radost. Oba jsme se tomu zasmáli, přičemž jsem se podívala na Rena, který trpělivě stál u dveří a pozorně pozoroval dveře do koupelny.

„Mimochodem," začal Kišan a chytil pramen mých vlasů mezi prsty, „moc ti to sluší." Cítila jsem, jak se mi červeň hrnula do tváře, takže jsem odvrátila pohled a zamumlala tiché díky. Kišan se uličnicky zasmál, pustil můj pramen, a přitom se mi „omylem" otřel rukou o tvář. Přistoupil k Renovi a oba mi zamávali.

„Tak zatím," rozloučil se Kišan. Ren jenom kývl. Od té doby, co jsme přijeli z města, je nějaký zamlklý. Taky jsem jim zamávala.

Odešli a já se rozhodla jednat. Vzala jsem berle, co jsem měla opřené vedle postele a s jejich pomocí se postavila. Došla jsem až ke dveřím od koupelny a zaklepala.

„Carol? Bratři šli na chvíli ven, takže můžeš otevřít," pověděla jsem nahlas, aby mě slyšela. Chvíli se nic nedělo a já jsem chtěla zaklepat znova, když jsem uslyšela zvuk odemykání zámku. Potom se dveře otevřely a v nich stála Carol s prázdným výrazem v obličeji. Uhnula, abych mohla vejít. Došla jsem až k záchodu, sklopila poklop a sedla si na něj. Berle jsem si opřela vedle sebe. Carol mezitím zavřela dveře a sedla si na podlahu přede mnou, tak jako minule. Když se usadila, jenom jsem povytáhla obočí a čekala, až začne. Podle jejího výrazu se jí do toho moc nechtělo, tak jsem začala já.

„Tak co se stalo?" zeptala jsem se.

„Kluci ti určitě řekli, co se stalo," odpověděla. To je pravda, ale neřekli mi, z čeho je Carol na dně. Mám takový pocit, že to ví jenom Ren.

„Vím, že tě Warren nalákal do parku a ty jsi mu potom utekla díky Renovi. Ale nevím, co tě tak trápí, Carol," pověděla jsem jí. Chci jí pomoct, jak nejlépe dokážu, ale potřebuji, aby mi to řekla.

Carol si povzdechla. Pokrčila nohy a objala je. Dívala se na mě se směsí nervozity a strachu. To muselo být vážně špatné, když u Carol vidím strach.

„Já... Já..." začala koktat. Uhnula pohledem a polkla. Trpělivě jsem čekala, až bude pokračovat. Na Carol nikdy nesmíte tlačit, jinak její tvrdohlavost převezme kontrolu a odmítne vám to říct.