Prokletí princů

39. Caroline

Otevřít oční víčka byl pro mě nadlidský úkol. Když jsem to asi po několika minutách dokázala, hned jsem toho zalitovala. Bolest vystřelovala snad do všech koutů mého těla. Skoro jsem se nemohla pohnout. Chtěla jsem se posadit, ale to pro mě bylo zapovězené, a tak jsem se se zasténáním převalila na bok. Ležela jsem v nějakém pokoji se světle žlutými stěnami a světle hnědým nábytkem, což byla i postel, na které jsem ležela, velká skříň, psací stůl se židlí a malou žlutou sedačkou. Zrakem jsem omámeně spočinula na posteli hned vedle mojí, kde ležela spící An. Když jsem uviděla její poklidný výraz ve tváři, vzpomněla jsem si. Vzpomínky do mě narazily jako vlna a já mohla jen bezmocně sledovat scény v hlavě. Temnota, strach, světlo, naděje, a pak zase temnota. Ruce se mi roztřásly. Stěží jsem dokázala popadnout dech. Ta temnota. Warrenova temnota. Mluvila na mě, vábila mě, snažila se mi dostat do hlavy a já pociťovala strach. Nekontrolovatelně jsem se začala klepat. Nedokázala jsem dostat vzduch do plic. Zrak se mi zamlžil. Jako bych se tam vrátila. Zase jsem byla pohlcená temnotou, ale tentokrát jsem necítila žádné teplo. Strach se mi usadil v hrudi a odmítal mě opustit.

„Carol," uslyšela jsem z dálky hlas. Nedokázala jsem ho rozpoznat, ani jsem ho skoro neslyšela. Na tváři jsem ucítila hřejivou ruku a v tu chvíli jako bych se opět probudila. Párkrát jsem zamrkala a zahnala tak mlhu před očima. Přede mnou se objevila Renova tvář.

„To je v pořádku, priyatama. Jsem tu s tebou," zašeptal konejšivě.

Nezabíralo to. Nedokázala jsem se uklidnit, i když jsem věděla, že mi nic nehrozí. Ren mě opatrně vzal do náruče. Posadil se na postel a položil si mě na jeho klín. Hlavu jsem mu zabořila do ramene, v rukách jsem mačkala jeho tričko a on mě něžně hladil do zádech, přitom mi broukal do ucha nějakou melodii. Začala jsem volněji dýchat a soustředila se jen na to a také na příjemnou melodii. Všechny svaly se mi uvolnily a já už se nebála.

„V pořádku?" zeptal se Ren potichu po nějaké chvíli.

Jenom jsem přikývla. „Děkuji," vydechla jsem, ale odmítala se ho pustit. Cítila jsem se v bezpečí.

„Jak se cítíš?" řekl potichu, abychom neprobudili spící An.

„Jako kdyby mě někdo přejel náklaďákem. Nemůžu se vůbec pohnout, protože mě všechno bolí," odpovím mu polohlasně. „Kde to jsme?"

„V apartmánu ve vedlejším městě."

„Co se stalo?" vyptávám se dál.

„To ti povím, až se probudí An."

Opět přikývnu.

„Měla by si něco snít," pověděl po chvíli ticha.

Jenom jsem zavrtěla hlavou. Vím, že ho budu muset pustit, ale nechci. Chci takhle být už na věky. U něj se cítím tak mírumilovně a všechno se zdá v pořádku, jako by nebyly žádné starosti.

Ren si jenom povzdechne a se mnou v náručí se postaví a jde ke dveřím. Jednou rukou je otevře a vejdeme do prostorného obýváku a kuchyňským koutem s několika dveřmi ve zdích. Nikdo tu nebyl. Ren za sebou nezapomněl zavřít a zamířil ke kuchyni. Posadil mě na pult a já se neochotně pustila. Hlavou jsem se opřela o skřínku za mnou a pozorovala Rena, který koukal do lednice.

„Kde jsou ostatní?" zeptala jsem se ho unaveně.

„Je pět ráno, takže ještě spí v pokojích," odpověděl mi a stále pozoroval obsah ledničky.

Překvapeně zamrkám. „Jak dlouho jsem spala? A jak to, že ty jsi vzhůru?" vychrlila jsem ze sebe.

Ren se narovnal s jablečným džusem v ruce a podíval se mi do očí.

„Spala jsi tři dny. A jsem vzhůru, protože se s Kišanem střídáme na hlídce," zodpověděl obě mé otázky a já bych málem spadla z pultu, kdyby mě Ren nezachytil.

„Tři dny?" vydechla jsem překvapeně. Přitom mi bylo, jako bych spala tak dvě hodiny. Ren přikývl, a když se ujistil, že už nespadnu, došel k jedné skřínce a vzal z ní sklenici. Nalil do ní džus a ten mi podal. Přijala jsem ji a vypila její obsah na jeden doušek.

„Ještě?" zeptal se Ren a já zavrtěla hlavou. Uklidil džus, sklenici opláchl a nechal ji sušit. Potom přešel ke mně a nečekaně mě obejme. Ztuhla jsem a nevěděla, co mám dělat.

„Hrozně jsem se bál," řekl zničehonic. Jeho hlas se třásl. Drásalo to moje srdce. Pomalu jsem položila své ruce na jeho záda a začala ho hladit.

„Omlouvám se," zašeptala jsem mu do ucha. Jeho sevření ještě více zesílilo.

„Rene..." vypustila jsem vzduch, když mě stiskl až moc pevně. Je moc silný. Okamžitě ode mě odstoupil a pohled zabodl do země. Vím moc dobře, že se cítí provinile. Je už takový. Snaží se všechny ochránit, a když se mu to nepovede, užírá ho to.

Opatrně jsem slezla z pultu a postavila jsem se na nohy. Váhavými kroky jsem k němu došla a vzala jeho tvář do rukou. Jeho nebesky modré oči se na mě podívaly s takovým smutkem a vinou. Moje mysl byla proti tomu, co jsem měla v plánu, ale moje srdce po tom neskutečně toužilo. Až mě samotnou to překvapilo. S bušícím srdcem jsem se k němu přiblížím a opatrně ho políbila. Překvapením se ani nehnul, ale potom se ke mně přiblížil a položil si ruce na můj pas. Přitáhl si mě blíž k sobě a prohloubil polibek. Bylo to jako sen. Sen, o kterém jsem vůbec nevěděla, že po něm toužím. Myslela jsem, že tahle chvíle nikdy neskončí, ale on se ode mě odtáhl a ustoupil o pár kroků. Nechal mě zmateně stát na místě a já cítila, jak mi odchází teplo, které jsem získala od něj. Ren zhluboka dýchal a propaloval mě pohledem. Potom polkl a otočil se ode mě.

„Musíš odpočívat. Měla by ses vrátit do postele," řekl a ukáže na jedny dveře z dalších mnoha.

„Támhle je pokoj, ve kterém jsi spala." Ani se na mě nepodívá, když mi tohle všechno říká. Je najednou tak odtažitý a chladný. Zamířil k oknu, z kterého bylo vidět, že se venku rozednívá. Okamžitě jsem se začala cítit provinile. Chtěla jsem mu jenom zlepšit náladu, ale asi jsem to pěkně pokazila.

„Omlouvám se. Já... Já nechtěla-" Dřív, než jsem to mohla dopovědět, mě přerušil.

„Ty za nic nemůžeš. To jenom..." povzdechne si a od okna se ke mně otočí čelem, „tvé tělo je slabé a musíš odpočívat. Samozřejmě jsem byl šťastný, když si mě políbila, ale kdybychom pokračovali... Bojím se, že bych se neudržel." Zahanbeně ode mě odvrátí pohled a ve mně hrkne. Cítila jsem, jak jsem zčervenala jako rajče, a tak jsem radši zamířila ke dveřím, na které mi ukázal.

Jen co jsem vpadla dovnitř, jsem je za sebou rychle, ale potichu, zavřela a svezla se po nich dolů. Až teď jsem si plně uvědomila, co se vlastně stalo. Co jsem udělala?! Já ho ksakru políbila! Tak teďka rozhodně neusnu.