Prokletí princů

40. Anne

„Opravdu si jste jisté, že nechcete letět s námi?" zeptala jsem se tichým hlasem plným smutku. Leni vedle mě mi konejšivě položila ruku na rameno.

„Každá z nás má svůj úkol, který musí splnit, tak jako vy," odpověděla s kamennou tváří. I ona cítila bolest, jenom to nechtěla dávat najevo. Vidím to v jejích očí, které se třpytily

„Budeme si volat a taky se samozřejmě ještě potkáme," řekla optimisticky Simi, která stála u své mámy vedle auta na parkovišti před apartmánem.

„Tohle není sbohem," namítla Agatha se slzou stékající po její tváři.

„Ale co když už se nikdy neuvidíme?" zeptala se přidušeně Carol.

Ráno, když všichni snídali, jsme jim pověděly celou pravdu o prokletí, vyvolených a taky samozřejmě o úkolu, který na nás ještě čeká. Překvapivě to všichni vzaly celkem v klidu. I fakt, že Ren a Kišan jsou indičtí princové staří pár stovek let. Samozřejmě jsme musely odpovědět na spousty a spousty otázek, ale nebylo to nic hrozného.

„To se nikdy nestane!" odpoví hned Simi a na všechny se vesele usměje, „cítím to v kostech. My se jen tak nerozdělíme."

Všichni se nad tím začneme smát.

„Hotovo, dámy," zvolá Leonard od kufru auta a zavře ho. Všechny věci
jsou sbaleny a naloženy. Nastal čas. Připadám si jako na pohřbu. Možná i hůř...

„Kam vlastně jedete?" zeptala jsem se najednou. Pokud jsem je měla s čistým svědomím někam pustit, chtěla jsem vědět kam.

„Já se Simi pojedeme na jih, kde začneme od znova," poví paní Hooverová, která celou dobu mlčela. Simi jenom přikývne.

„Já se vrátím k rodině do svého rodného města," odpoví mi Agatha, které se na tváři vykouzlil malinký úsměv.

„Já najdu svého bratra," zašeptala Leni, a sklopila pohled k zemi.

„Víš, kde ho máš hledat?" optala se opatrně Carol.

Leni přikývla. „Slyšela jsem, že teď se nachází v jednom městě několik mil odsud," odpoví Leni. Překryju rukou tu její na mém rameni.

„Ty ho určitě najdeš. Když ne ty, tak už nikdo," pokusím se jí povzbudit. Jenom si odfrkne, ale její zvednuté koutky mi neujdou.

„Promiňte, že ruším, ale je načase vyrazit. Teď je na to nejlepší doba," vyruší nás Kišan s Renem v patách. To pro nás bylo znamení k hromadnému objetí. Někomu ukápla slza, jiná řekla pár povzbudivých slov. Ale nakonec jsme se musely pustit.

„Nemusíte se bát," konejšila nás paní Hooverová, když jsme se s Carol postavily k našemu autu, v kterém pojedeme na letiště, s něžným úsměvem, „já se o ně postarám." Paní Hooverová slíbila, že je odveze, kam budou chtít, než se se Simi vydají na svou cestu.

„Děkujeme," řekly jsme s Carol současně. Paní Hooverová nás obě pohladila po hlavě.

„Buďte opatrné a nedovolte, aby vás temnota pohltila," zašeptala nám. Jenom jsme přikývly. Ani jedna z nás neměla slov.

„Ještě se potkáme," dodala a ohlédla se na dívky skládající se do auta. „Všichni."

„Šťastnou cestu," začala Carol.

„A ať se vám splní všechny sny," dokončila jsem.

Paní Hooverová nás ještě jednou pohladila a potom se otočila a zamířila k autu. Když nastoupila a nastartovala, projela kolem nás a my jim začaly mávat. To gesto nám opětovaly a potom jsme jenom sledovaly, jak se vzdalují po prašné cestě, až zmizely úplně.

„Musíme jít," uslyšela jsem za námi Renův hlas. Ale ani jsem se nepohnula, nemohla jsem. Připadala jsem si jako bych o něco přišla. Něco velmi důležitého. S některými jsem toho zažila hodně, s jinými málo, ale ani to nám nezabránilo vytvořit si mezi sebou pouto. Carol mě najednou chytila za ruku. Otočila jsem k ní hlavu. V jejích očí se promítalo tolik emocí, ale nejsilnější z nich bylo odhodlání.

„Pojď," řekla a zatahala mě za ruku, „čím dřív splníme náš úkol, tím dřív se budeme moct vrátit." A tím dřív je budeme moct zase vidět.

Povzbuzená těmito slovy, jsem pokývala hlavou a následovala ji k autu, kde už stáli Kišan, Ren a Leonard. Teď sice nějakou dobu nebudeme spolu, ale jednoho dne se všichni zase setkáme. A na ten den se z celého srdce těším.