Prokletí princů

11. Caroline

Ráno, když jsem se vzbudila, umyla se, převlékla, učesala vlasy a nechala je volně rozpuštěné a zkontrolovala An, jsem se rozhodla, že hned po snídani půjdu do Warrenovy kanceláře, vysvětlit Aninu situaci a oznámit mu, že za ní převezmu všechny povinnosti, dokud se neuzdraví.

Teď, když jsem stála u jeho dveří, jsem si přála jediné, a to vzít nohy na ramena. Od té doby, kdy mi přišel oznámit můj úkol, jsem se mu vyhýbala, jako čert kříži. Něco takového jako Warrenovu náklonost jsem si nikdy nepřála. Chtěla jsem jenom přežít a pomáhat těm, kteří jsou v nesnázích. Někdo si myslí, že jsem šlechetná, jiní, že jsem blázen. Já jsem si nikdy nepřipadala šlechetně nebo jako blázen, spíš jsem to tak cítila. Vím, že nejsem rozumný člověk. Řídím se svým srdcem a ať si každý říká, co chce, ničeho nelituji, protože to jsem skutečně já. A navíc mám An, která přemýšlí za mě.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Byla jsem tak nervózní. Mám obavy, kam až je schopen zajít. Na to ale nesmím myslet. Musím to udělat pro An.

Když jsem se dostatečně uklidnila, zaklepala jsem.

„Dále," ozvalo se za dveřmi. Otevřela jsem dveře, vešla dovnitř a zase je zavřela. Nechtěla jsem, aby se někdo dozvěděl, že jsem ve Warrenově kanceláři. Myslím si, že kvůli tomu někdo zavřel An do klece. Ale jistě to budu vědět, až An bude líp a poví mi, co se stalo.

Porozhlédla jsem se po místnosti. Na to, že jsme v cirkuse to tady má velmi luxusně zařízené. Ten namyšlenec. Určitě si tím hýčká své ego, zatímco ostatní trpí. Už jenom tohle mě dokázalo naštvat a zároveň dodat odvahu.

„Jaké milé překvapení," usmál se na mě Warren sedící za stolem. Za ten arogantní úsměv bych mu nejradši něco zlomila.

„Přišla jsem ti říct, že Anne je nemocná a musí odpočívat. Dokud se neuzdraví, přebírám všechny její povinnosti," vysvětlila jsem a už jsem se otáčela k odchodu.

„Nemocná. Co se stalo?" zeptal se Warren znuděně. To mě namíchlo ještě víc. Otočila jsem k němu čelem a propalovala jsem ho pohledem.

„Ano, nemocná. Někdo ji zavřel do klece a nechal ji tam několik hodin," zavrčela jsem. Warren zvedl pohled od nějakých papírů a drze si mě prohlédl od hlavy k patě.

„Co kdyby ses posadila a pověděla mi o tom?" zeptal se a hlavou kývl ke křeslu u stolu.

„Neznám podrobnosti, ale až Anne bude líp, zeptám se jí. Nemusíš se bát. Budeš první komu, za kým hned přijdu," odpověděla jsem jízlivě. Nemám v plánu s ním strávit víc času, než je nutné.

Warren vstal od stolu a šel ke knihovně. Chvíli v ní něco hledal, potom vzal jednu knihu a začal si ji číst. Tohle asi znamená, že můžu jít. Znovu jsem se otočila ke dveřím, ale zarazil mě Warrenův hlas.

„Někdo by řekl, že potom, co jsem se ti přiznal s nákloností, budeš ke mně přívětivější," dobíral si mě.

Přes rameno jsem houkla: „O tvoji náklonost jsem se neprosila." Šla jsem ke dveřím a chtěla je otevřít, ale zabránila mi v tom Warrenova ruka na dveřích. Pohybuje se tak potichu. Ani jsem neslyšela, že by hnul brvou. Otočila jsem se k němu. Stál blízko u mě. Abych udělala mezi námi prostor, opřela jsem se zády o dveře.

„To už odcházíš? Kam ten spěch? Vždyť jsi teprve přišla," řekl škádlivě a pozoroval mě. Pevně doufám, že tohle je vtip. Protože jestli ne, tak jsem v háji.

„Ano, odcházím. Mám práci, jestli si vzpomínáš? A navíc, když ji neudělám, budu potrestána, a to se nebude líbit mému rytíři v chlupaté zbroji." S potěšením jsem pozorovala, jak mu zmizel z té jeho arogantní tváře úsměv. Zásah! V duchu jsem se pro sebe usmála. Ale moje vítězství trvalo jen chvíli.