Prokletí princů

27. Caroline

Pověděla jsem An o svém snu a nevynechala žádný detail. Mezitím jsem se stihla celá umýt a převléct se do čistého oblečení, které tu bylo připravené. Černé legíny a volné modré triko sahající až po zadek. Mokré vlasy jsem si stáhla do drdolu na temeni. Musím říct, že mi bylo trochu líp, když jsem ze sebe smyla špínu, ale pořád tu zůstávala bolest, která asi bude na chvíli mojí součástí. Bohužel mé tělo v téhle chvíli moc nevydrží, takže jsem si musela sednout na zem a opřít se o kachličky, abych si na chvíli odpočinula. An se mi snažila ve všem pomáhat, ale s její nohou toho bohužel moc nezmohla. Jen tak tak se dokázala přesunout zpátky na záchod a sednout si. Natáhla jsem nohy a svoji zraněnou ruku jsem si položila do klína. Před chvílí jsem dovyprávěla svůj sen a zavládlo hrobové ticho. Obě jsme bloudily ve svých myšlenkách. Když jsem v hlavě měla všechno srovnané a uklidnila svoje nitro, neboť jsem z toho byla pořád vyděšená, zvedla jsem pohled k An, ale ta mi svoji pozornost nevěnovala. Koukala do ztracena, přitom mezi prsty mnula malou želvičku, kterou měla zavěšenou kolem krku. Odkašlala jsem si. Díky tomu se na mě podívala.

„Co si o tom myslíš?" zeptala jsem se jí. Párkrát zamrkala, jako by přemýšlela nad každým slovem, kterým by odpověděla. Teprve potom se mi zadívala do očí s klidem, který jsem tolik potřebovala.

„Je dost možné, že to bylo skutečné," pověděla, „a tudíž bychom se měly zamyslet, co budeme dělat."

Překvapeně jsem na ni vyvalila oči.

„Proč si myslíš, že to bylo skutečné?" optala jsem se trochu vystrašeně. Celá tahle situace mi připadala děsivá, a to jsme ještě nemluvily o tom, že jsme nějaké vyvolené, které mají zlomit kletbu princů starých několik set let. Teď, když nad tím tak přemýšlím, tak je to vážně úlet. Tohle se nestává každý den.

„Měla jsem podobný sen," řekla An a já zpozorněla. „Před tím, než jsme osvobodily tygry, se mi zdálo o Kišanovi a o tom, jak mě zachraňuje z klece. Když jsem se probudila, myslela jsem si, že to byl jen výplod mé fantazie, ale když nás zavřeli a on přišel, uvědomila jsem si, že to určitě nebyla pouhá náhoda. Všechno, o čem se mi zdálo, se fakt stalo, a i doteď jsem z toho nervózní." Neochvějně se mi dívala do očí a ani jednou neuhnula pohledem.

„Takže proto si myslím, že je to skutečné. Navíc, jestli jsme ty vyvolené, tak určitě máme nějaké nadpřirozené schopnosti, což může zahrnovat i jasnozřivost," pověděla a když jsem po ní blýskla nedůvěřivým pohledem, dodala: „Myslím," a nevinně pokrčila rameny.

Jenom jsem si povzdechla. „Jasnozřivost?" řekla jsem.

An znovu pokrčila rameny.

„Znamená to, že člověk dokáže vidět do budoucna nebo tak nějak. Někde jsem o tom četla, ale už je to dávno," odpověděla a já jenom přikývla, i když si rozhodně nemyslím, že dokážeme vidět budoucnost, nebo že máme ty schopnosti, ale po tom, co jsem viděla člověka proměnit se v tygra, bylo možné všechno.

„Co, když to byl jenom obyčejný sen?" nedalo mi to a musela jsem se zeptat. Pořád jsem v tomhle ohledu trochu skeptická.

„Chceš riskovat jejich životy? Chceš sedět na zadku a čekat dokud nebude pozdě?" pověděla a zavrtěla hlavou. V jejích očích jsem spatřila zklamání.

„Taková nejsi, Carol," zašeptala a já se cítila kvůli tomu hrozně. Jindy bych se nad tím nerozmýšlela a hned začala jednat, ale teď jsme byly obě zraněné. Navíc jestli jsme nedokázaly z klecí zachránit sebe, jak teprve dokážeme zachránit je?

„Ale jak to uděláme? Jak je zachráníme?" zeptala jsem se zoufale a rozhodila rukama. „Obě se sotva držíme na nohou. Teď rozhodně nejsme schopné někoho zachraňovat a nějakou dobu ani nebudeme a co je nejhorší..." Zatímco já jsem překotně blekotala, An si jen chytila bradu a podívala se nahoru na strop.