Prokletí princů

42. Anne

Jsem tak unavená, ale i tak nedokáži za živa usnout... Vždyť já letím letadlem! Bože o tomhle jsem snila už jako malá holčička a tohle je moje jedinečná možnost. Tu samozřejmě musím na plno využít. Prošmejdila jsem snad každý kout v letadle. Byla jsem dokonce i v kokpitu, kde jsem otravovala Leonarda, který pilotoval, a ptala se snad na každý možný čudlík. Potom, co si Leonard zavolal na pomoc Kišana, mě ta pitomá kočka popadla a přehodila si mě přes rameno, omluvila se Leonardovi a odnesla mě zpátky k ostatním k jídlu, které mezitím připravili. Pak mě Kišan hlídal na každém kroku, abych už nedělala potíže nebo si neublížila... podle jeho slov.

„An," zavolala na mě Carol sedící u okna.

„Copak?" zeptám se rádoby nevinně a rychle zavřu skříň, kterou jsem zrovna zkoumala. Carol jenom nad tím protočila očima.

„Leonard právě oznamoval, že budeme přistávat, takže by sis měla sednout a zapnout si pásy," řekne Carol a ukáže prstem nahoru na reproduktor, „ty jsi to přeslechla?" Rukou se podrbu na hlavě.

„No... asi jsem trochu mimo?" nadhodím a pokrčím rameny. Carol si povzdechne.

„Pojď si sednout, než přijdou tygři," rozkáže mi Carol a ukáže na sedačku naproti ní. Okamžitě jsem poslechla, sedla si a zapnula si pás.

„Určitě usneš hned, jakmile přistaneme," tipla Carol a vykoukla z okýnka.

„Blázníš? A nechat si ujít tu krásu indické země?" zeptám se šokovaně. Carol se ke mně překvapeně otočí.

„Vždyť jsi nespala ani tři hodiny," vyjekne. Nad tím lhostejně pokroutím hlavou.

„Jsi neuvěřitelná," dodá, ale potom už mlčí, protože k nám přijdou bratři.

„Připraveni na dobrodružství?" zeptá se Ren s úsměvem. Je na něm poznat, že se těší domů.

„Na letišti na nás bude čekat Kadam s autem," řekne Kišan, když se vedle mě posadí a zapne si pásy. To samé udělá i Ren vedle Carol. Přes okýnko jsem se podívala na město pod námi. I odsud bylo poznat, že je to rušná oblast. Cítila jsem, jak zpomalily motory, letadlo začalo klesat a já celá nedočkavá se začala rozhlížet na všechny strany, zatímco se mi Kišan smál, Ren se k němu přidal a Carol nervózně drtila opěrky sedačky. Ren si toho všiml a konejšivě přikryl svou dlaní její ruku. Z přímého přenosu jsem viděla, jak Carol zčervenala, ale na Rena se nepodívala a dál vyhlížela z okýnka. Ale ruku neodtáhla. Povytáhla jsem nad tím obočí. To je velice zajímavé. Ale dál jsem to neřešila, protože jsem začínala cítit tlak v hlavě. Sledovala jsem, jak jsme se přibližovali k zemi. Měla jsem takový pocit jako bych se propadala, ale naštěstí už jsme letěli nad letištěm a směřovali k soukromé části. Než jsem se nadála, přistáli jsme a já mohla sledovat areál letiště, než jsme úplně zastavili.

„Konečně na zemi," prohlásil Kišan do ticha s úlevným výrazem. Všichni jsme se začali smát, ale Kišan se zatvářil uraženě.

„Hele, nejsem jediný, kdo je za tohle šťastný," řekne a zabodne pohled do Carol. Ta jenom s úsměvem na rtech pokrčí rameny.

„Aspoň nějaké podpory jsem se mohl dočkat," zamumlá si potom pro sebe Kišan.

„Kocourek je nabroušený," zašvitořím na něj a prstem se dotknu jeho tváře. Kišan vyfoukne vzduch a já odtáhnu ruku, ale najednou se ke mně nakloní.

„Ano, jsem a jediné, co mi pomůže, je náruč krásné dívky," zašeptá najednou u mého ucha a já zrudnu jako rajče. Rychle se vzpamatuji.

„To si ji nejdříve musíš najít," odpovím mu potichu a odstrčím jeho tvář. Rozepnu si pás a stoupnu si. Chtěla jsem se protáhnout kolem něho, ale najednou jeho ruce chytí moje boky a já se objevím na jeho klíně sedící čelem k němu.

„Mám ji," řekne se šibalským úsměvem. Dosti zmateně jsem na něj zamrkala a vůbec neměla ponětí co říct. Tímhle mě totálně dostal. Po očku jsem se podívala na Carol s Renem, kteří už dávno vstali ze svých míst a teď nás sledovali s neutrálními výrazy. Ale všimla jsem si, že Carol cuká koutek úst a její obočí vyletělo nahoru, až bylo skoro schované ve vlasech.

„Idiote," zamumlám, dám mu pohlavek a rychlostí blesků se postavím. Ruměnce na tvářích se teď nějakou chvíli nezbavím. Ze skříně nad hlavou si vezmu svůj batoh a připojím se ke Carol, která na mě čekala u dveří se svým batohem na zádech.

„Tady se někdo červená," protáhne Carol každou slabiku a já ji bouchnu do ramene.

„Sklapni," zasyčím a jenom sleduji její výbuch smíchu s nasupeným výrazem. Mezitím přijde Leonard, když vidí před sebou tuhle scénu, zastaví se na místě a nervózně po nás pokukává.

„Ehm... slečny jste v pořádku?" zeptá se. Já se na něho podívám s přimhouřenýma očima, ale Carol zůstala předkloněná a směje se na celé kolo.

„Samozřejmě," zavrčím, ale určitě mi to nevěří, ale raději to dál neřeší, jenom přejde ke dveřím a otevře je. Zaplaví nás sluneční světlo, které příjemně hřeje.

„Dámy první," poví Leonard a ustoupí, abychom mohly projít. S Carol poděkujeme a vyjdeme ven. Sejdeme schody dolů. Zastavíme kousek od nich a já se rozhlédnu po okolí. Nedaleko od nás si všimnu tmavě zeleného džípu a pána mířícího k nám. Má tmavou pleť jako tygři. Tmavé vlasy s šedivými prameny a tmavé vousy také prodchnuté šedí. Měl na sobě černé kalhoty a zastrčenou bílou košili s černými boty. Celkově vypadal jako profesor. To asi bude ten slavný pan Kadam. Když přišel blíž, vřele se na nás usmál a napřáhl k nám ruce.

„Dobrý den. Moc mě těší, že vás konečně poznávám. Já jsem Kadam," řekne příjemným zpěvavým hlasem. Úsměv jsem mu oplatila a přijala jeho ruku.

„Také mě těší. Jsem Anne," představím se a pustím jeho ruku. Pan Kadam se otočí k Carol a ta mu taky opětuje stisk.

„Jsem Caroline. Těší mě," řekne s úsměvem. Pan Kadam si nás obě celé prohlédne a na chvíli se zamyslí.

„Vypadáte přesně, jak vás princové popsali," poví nám a opět se usměje, „krásné jako květiny." Obě okamžitě zčervenáme a potichu poděkujeme.

„Kadame," ozve se za námi. Otočím se a všimnu si bratrů se zbytkem zavazadel se šťastnými úsměvy na rtech.

„Rád tě opět vidím," řekne Ren a přejde k němu. Podají si ruce a Kadam, který je trochu menší než Ren, ho ještě poklepe po rameni.

„To já samozřejmě taky a i tebe Kišane," odpoví Kadam a taky si podá ruku i s Kišanem.

„Konečně jsme zpátky," poví Kišan vesele. Já a Carol to všechno s povzdáli sledujeme.

„Vypadají jako rodina," zašeptá najednou Carol celá dojata tou situací, ale i se smutkem, že mi jsme o to už dávno přišly. Pořádně si je prohlédnu. S tím, jakým respektem se tygři chovají ke Kadamovi a s jakou pýchou na ně Kadam pohlíží, vypadají jako otec a synové.

„Máš pravdu," potvrdím a bodne mě u srdce. Moje rodina mi vždy chyběla, ale vždycky jsem měla Carol, takže jsem dokázala tyto pocity potlačit. Ale teď to nějak nedokážu. Sleduji, jak k nim přijde i Leonard a s Kadamem se zdraví jako staří přátelé.

„Je načase vyrazit domů. Určitě jste unaveni po tak dlouhé cestě," prohlásí Kadam a já nemůžu nic jiného než mu dát za pravdu. Také si všimnu, jak vřele vysloví slovo „domov".

„Jeďte napřed," řekne najednou Leonard, „musím ještě něco vyřídit ve městě." Všichni jenom pokýváme hlavami a zamíříme k džípu. Naložíme do něj všechna zavazadla a nasedneme. S Carol a Renem sedíme vzadu, Kišan si sedl dopředu na místo spolujezdce a Kadam za volant. Vyrazili jsme z letiště pryč a projížděli městem, ale já byla tak vyčerpaná, že jsem nakonec za pár minut usnula.