Sophie? Siriusi?

Část 37

*pokračování flashbacku*

„Připraveni?" zeptá se nás Anya, když mi dodělá poslední úpravu na mé vizáži. Jediné, co jsem musela udělat já, bylo zůstat v klidu sedět. Anya zařídila líčení i vlasy. Zvedla jsem se ze židle a ze stolu popadla pozvánku. „Teď už ano, děkuju za všechno." Anya s úsměvem přikývne. Pozvánku strčím do psaníčka a otočím se k Lewisovi. „V obleku ti to sekne," ušklíbnu se, jelikož je vidět, že je v tomto typu oblečení nesvůj. Takhle jsem ho v životě neviděla.

„Tak jo, jde se na věc," spráskne ruce a kývne ma Anyu. Ta nám popřeje hodně štěstí a zmizí z pokoje, abychom se mohli soustředit na přemístění.

„Říkalas, že to tam znáš?" zeptal se mě Lewis. S přikývnutím si povzdechnu. Měla tam pohřeb má babička z mamčiny strany. „Nějak se necítím na to, že ti dávám do rukou svůj život," řekne, když si do vnitřní kapsy u saka dává hůlku. Já mám Kingsleye šikovně v pouzdře na stehně, kam mám díky rozparku rychlý vstup.

„Prostě se mě pevně drž a mysli na Wiltshire. Ostatní nech na mě," mrknu a popadnu ho za ruku. „To se ti řekne," sykne a pevně se mě chytí. „A já si myslela, že jsme dobří kamarádi." On pokrčí rameny. „Jestli neskončíme v nějaký díře, kamarádi budeme," slíbí mi. S Kingsleyem v ruce se ušklíbnu a začnu se soustředit. Tohle je první přemístění, kdy se chci dostat tak daleko. „Prostě mi jen věř," šeptnu, když ucítím známý nemilý pocit jako kdyby mi někdo drtil vnitřnosti. Ozve se hlasité zapraskání a s Lewisem se ocitneme ve tmě.

„Jsi v celku?" zeptá se mě Lewis a pomocí svého Lumos nám osvítí okolí. Přikývnu. S máchnutím své hůlky se k jeho světlu přidá i to mé.

Rozhlédnu se po okolí. Kde to jsme? Lewis si povzdechne. „Hřbitov, jak romantické, slečno Potterová," ušklíbne se. „Bylo to jediné místo, který jsem si živě vybavila," syknu. „A teď co?"

Vytáhnu z psaníčka pozvánku. „Teď se prostě zorientujme podle pozvánky." Na papíru je lehce načtrtlé okolí sídla Malfoyových. Na mapičce je vyznačen kostel, u kterého se nacházíme, dvě malá náměstí a jejich pozemek. „Pravděpodobně se musíme vydat tudy," řeknu a ukážu na směr, který je podle mě správný. „Fajn," souhlasil Lewis.

Asi po dvaceti minutách se objevíme na venkovské cestě, která končí dvoukřídlou bránou. Za ní je vidět na osvětlené sídlo Malfoyů. „Řekl bych, že jsme to našli," řekne můj společník a vydá se k bráně. „Jsi připravený?" zeptám se. „Snad ano," odpoví. Oba si nandáme své škrabošky na obličej. Po chvíli se zeptá: „Řekla jsi o tom klukům?" Oba víme, že má na mysli Siriuse s Jamesem a Remusem. „Hlavně nesmíme zapomenout, že jsme Lily a James," neodpovím na jeho otázku. „Takže ne," odpoví si sám. „To teď není naše starost," odseknu a více se zabalím do teplého šálu. „Když myslíš..."

Konečně se dostaneme na konec cesty. „Jak se dostaneme dovnitř?" zeptá se Lewis. Pokrčím rameny. Pořádají tu bál, počítala jsem, že budou mít otevřeno.

Najednou se železné mříže brány začnou kroutit, až se v bráně zformuje děsivý obličej, který hrubým hlasem promluví: „Sdělte účel své návštěvy!"

Překvapeně se na sebe s Lewisem podíváme. Tohle ani jeden z nás nečekal.
„Jsme pozvaní na bál," řekne bráně Lewis. „Sdělte heslo," odpoví neutrálně. Lewis se na mě podívá se zvednutým obočím. Zmateně pokrčím rameny, jak máme sakra vědět heslo? Po pár minutách se od brány ozve: „Sdělte heslo na pozvánce." Úplně vidím, že kdyby brána mohla protočit oči, udělá to. Ale za celou dobu obličej ani nemrkl.