Sophie? Siriusi?

Část 16

Pomaličku a co nejpotišeji jsem otevřela dveře od ošetřovny a stejně opatrně jsem je za sebou zavřela.

Velká ručička u hodinek se nebezpečně blíží k jedenáctce, zkráceně to znamená trest od Filche. Tedy jen když mě chytí.

Hned první postel vlevo byla obsazená někým z Mrzimoru, který tu předtím nebyl. Na první pohled jsem ho nepoznala, takže se musí jednat o někoho z mladších ročníků. Čtvrtá postel zprava byla také obsazená. Tentokrát někým velice známým pro mojí maličkost.

Jen co jsem dovřela dveře, Jamesova hlava škubla mým směrem. Druhý pacient se jen obrátil na druhý bok a dál si poklidně spal.

Přešla jsem vzdálenost, která mě oddělovala od mého nejlepšího kamaráda a zastavila se metr od jeho postele. „Ahoj," špitla jsem. James jen kývl. „Slyšela jsem, že Lily přemluvila Poppy, aby si tě tu nechala přes noc." Pokrčil rameny. „Někdy se strachuje až moc." Podívala jsem se na špičky svých bot.

Potichu si povzdechl. Oba nevíme, co říct. Nemluvili jsme spolu dva týdny, to je nás dva dlouhá doba. Zakroutila jsem hlavou a potichu prohodila jeho směrem: „Jistota je jistota."

James se usmál. Koukali jsme si vzájemně do očí a nehnuli ani brvou. „U Merlina, ty jsi tak tvrdohlavá," zašeptal s úsměvem na tváři. Zvedla jsem obočí. „Fajn, omlouvám se. Nebudu ti kecat do tvýho milostnýho života," protočil očima.

Na tváři se mi objevil obrovský úsměv. Možná maličko vítězný, ale James dělal, že si toho nevšiml. „Ale všichni kolem vás si toho všimli," zabrblal potichu.

Mlčela jsem a sedla si k němu na postel. „Šoupej šunky, ať se vejdu." James se poslušně posunul a opřel se o pelest postele. Přehodil si ruku kolem mých ramen a zabručel pohodlím.

„Nerad to říkám, ale chyběla jsi mi." Uculila jsem se. „Já vím, ty mě taky, blbečku." Jeho hruď se otřásla smíchem. Chvilku jsme seděli v tichosti. Oba dva jsme si museli uspořádat myšlenky. „Mám ho ráda," zašeptala jsem. „Já vím," vzdychl a zamumlal něco na ten způsob, že kdybych si to uvědomila dřív, nemuseli bychom se hádat.

„Ale bojím se. Bojím se, že ho začnu mít ještě radši než teď."

„Lásky by ses neměla bát, Rose," chytře prohlásil a volnou rukou uhladil bílou pokrývku.

„To je sice pravda, ale lásky k Siriusovi možná ano," namítla jsem. James se potichu uchechtl.

„Měla by sis s ním promluvit," navrhl. „Hm," zamumlala jsem a pohodlně se opřela o Jamesovu hruď. „Jestli usneš, ráno nás bude všechno bolet. A Poppy nás seřve," varoval mě se zívnutím.

Na odpověď jsem se už nezmohla. Jeho pravidelné dýchání mě uspalo.

***************

Poslušně jsem seděla na zadních a hlídala spícího vlkodlaka. V duchu se uchechtnu. Kdybych byla normální puberťák, tohle by se mi v životě nikdy nestalo. Ale jelikož jsem zvěromág a jeden z mých nejlepších přátel je vlkodlak... no musíme uznat, že pravděpodobnost na tuto situaci je u mé maličkosti docela vysoká.

Bohužel, Remusova vlkodlačí stránka o sobě dala znovu, jako každý měsíc, vědět. Kouknu se z polorozpadlého okna Chroptící chýše a pohrdavě se ušklíbnu na kulatý měsíc.

Můj zrak mi spadne na spícího Rema. Nikdy v životě jsem u něj nebyla takhle blízko. Poprvé můžu prozkoumat tvar vlkodlačí lebky, délku jeho končetin a porovnat, co všechno v našich zvířecích podobách máme podobné. Vím, že to bude znít vůči Remusovi trošku blbě, ale je to fascinující.