Sophie? Siriusi?

Část 11

Strnule jsem seděla v kruhové místnosti, která mi teď přišla tak cizí. Oni mi lhali. Lhali mi do očí, několikrát jsem se dožadovala, jestli v tom nebylo něco víc. Oba dva se jen zasmáli a prohodili něco vtipného o mém omdlévání. Smáli se a přitom věděli pravdu.

Věděli to. Fénixův řád, rodiče, Malfoy a Blacková. A Colin.

Moje 'smůla'.

Věděli to, ale neřekli mi to.

Profesor Brumbál se na mě podíval přes půlměsícové obroučky svých brýlí a pronesl: „Všechno to bylo pro vaše dobro, slečno."

James seděl vedle mě a koukal si na ruce, zatímco já se koukala všude možně, jen ne na něj.

Pohled mi spadl na portrét ženy, všimla jsem si ho mnohokrát, ale nikdy nenašla odvahu zeptat se na ni.

„Já-" začala jsem. James mi lhal. „Myslím, že potřebuju čas, abych to pobrala," zahuhňala jsem.

Brumbál přikývl a opřel se do mohutné židle. Pak se na menším schodišti za jeho zády objevili tři lidé.Profesorka McGonagallová, máma a táta. Brumbál s vlídným úsměvem vstal a šel se s nimi přivítat. „Claudiusi," řekl uznaně a poté si s ním podal ruku. „Melanie," přitáhl si matku do objetí.

Proč tady jsou?

Všechny pohledy v místnosti se stočily ke mně. Minnie se odkašlala. „Myslím, že bychom tady rodinu Kingových měli nechat o samotě, že, pane Pottere." James kývl a dal se na odchod. Moje mamka mu stihla uhladit vlasy a táta ho poplácal po rameni. Berou ho jako syna.

Já je beru jako rodinu. Rodinu, která mi lhala.

Brumbál přikývl a zanedlouho jsme se v ředitelně ocitli jen my tři.

„Soph-" začal táta. „Kdy jste mi to chtěli říct?" přerušila jsem ho. „Kdy jste mi chtěli říct, že máte zázračnou superschopnost, že patříte do aktivní organizace proti Voldemortovi, že každou chvíli jste v nebezpečí? Kdy?"

Oba na mě koukali s jemným úsměvem. Jakoby to úsměv mohl nějak zlepšit. „My nevíme. Nejdřív jsme ti to chtěli říct po tvých sedmnáctinách. Ty roky utekly tak rychle... a podívej se, už jsi dospělá," zašeptala mamka. „Nechtěli jsme s maminkou, aby ses to dozvěděla takhle. Ale pak tě znovu napadli ve škole, tak jsme se rozhodili ti to říct až dokončíš školu."

Chvíli bylo ticho.

„Já nevím jak na tohle všechno reagovat," zašeptala jsem jejich směrem a schovala si tvář do dlaní. „Všechno bude v pořádku, miláčku," zašeptala máma a klekla si vedle mé židle.
„To nemůžeš vědět, strana Zla narůstá a nikde není bezpečno," řekla jsem se slzami v očích.
„Všechno dobře dopadne, slibuju," objal nás táta. „Neslibuj něco, co nedokážeš dodržet, tati," zahuhlala jsem mu do náruče. Jeho stisk zesílil a já se cítila v bezpečí.

***************

„Můžu?"

Protočila jsem oči.

„Kdybys nemohl, Komnata tě nepustí. Pravidla znáš," informovala jsem ho.

Jsem rozvalená na obří posteli s plnou náručí vanilkové zmrzliny v Komnatě nejvyšší potřeby. Vanilkovou zmrzlinu jsem akutně potřebovala, takže tahle místnost se zdála jako výborný nápad.

Brumbál mi vrátil vzpomínky.

Pamatuji si, jak jsem se vydala za Colinem, za klukem, který si ukradl mé srdce. Jak mě nechal čekat, jak si přivedl na pomoc Blackovou s Malfoyem. Zažívala jsem tu největší bolest mého života a oni se smáli.