Sophie? Siriusi?

Část 1

Bílá.

Poslední dobou se s ní setkávám docela často. Po velmi vydařeném vtípku Blacka, tedy přece Siriuse, pak když jsem omdlela na chodbě a teď tady. Možná se s ní začnu kamarádit, můžu jí přece vyměnit za Jamese.

Když jsem konečně otevřela oči, po té zaslepující dávky mé kamarádky, zjistila jsem, kde se nacházíme.

My dva, já a Black, tedy Sirius. Na jeho jméno si budu těžko zvykat.

Kdo by před třemi lety řekl, že se objevíme v záblesku bílé v Brumbálově pracovně a ještě k tomu, že bychom se drželi za ruce? A asi největší překvapení, že se tam objevíme jako kamarádi? Kingová a Black zakopali válečnou sekeru.

Před třemi lety by tomu nikdo nevěřil. Ale i přes to jsme tu.

Zmateně jsme se na sebe podívali. Myslím, že i on si v hlavě přehrává poslední chvilky v 'naší' chatrči na mýtince v Zapovězeným lese a ptá se, jak jsme se tu objevili. To je fakt, jak jsme se sem sakra dostali?

Profesor Brumbál seděl na své masivní židli za svým pracovním stolem. U jeho stolu stáli všichni ředitelé kolejí. Napravo McGonagallová s Horaciem a nalevo Prýtová s Filiusem. Všichni na nás koukali, tedy přesněji na naše ruce.

Rychle jsem od Blacka uskočila a obě ruce schovala za záda. Stačí pár dní být zavřená s Blackem v jedné místnosti a trapas je na světě. On si své ruce dal do kapes od kalhot a nervózně přešlápl.

Trapné ticho přerušil ředitelův hlas: „Doufáme, že jste se poučili."

S Blackem jsme se na sebe nechápavě podívali. Já zvedla obočí až se mi skoro dotýkalo toho obrovského lustru, co visel nad námi. Black jen pokrčil rameny a zpět se otočil k zástupcům učitelské rady.

„Nejsem si jist, že jsme pochopili, co máte na mysli, pane profesore." Fajn, dobrý začátek, nikoho neurazí, nevinná nevědomost. Slova se však ujala Minerva.

„Už do prvního ročníku musíme sledovat ty vaše žertíky, ale poslední tři roky se to jen a jen horší."

„Jak vyrušujete v hodinách," přidal se profesor Kouzelných formulí. „Jak na sebe neustále křičíte a porušujete školní řád," řekla profesorka Prýtová. „A někdy to zašlo až moc daleko, mohli jste ohrozit své okolí," dodal Horacio.

To si tu svojí řeč připravovali? Jsou docela dobře sehraní...

„Nakonec jsem se s mými kolegy shodli, že by vám prospělo si to mezi sebou vyříkat. Chápeme, že si někteří lidé si nemusí sednout, ale pár měsíců to ještě musíte býti schopní vydržet bez hádek, které by ohrožovaly vaše spolužáky," dodal s mrknutím Brumbál.

„Když jsem byla malá a hádala se se svým bratrem, matka nás zavřela do jedné místnosti a po pár minutách jsme se udobřili," řekla obtloustlá profesorka Bylinkářství. Horacio si pobaveně odfrkl a Pomona ho za to sjela káravým pohledem. „Přiznávám, že u vás to trvalo o chvilku déle."

„Profesorka McGonagallová si poté vzpomněla na chatrč, kterou předtím obýval Rubeus," dodal ještě Fulius. Tak to vysvětluje divné chování Hagrida.

„Takže jste se k nám chovali jako k malým dětem, nic proti vám, profesorko Prýtová," ukončil to Black. Oni nás vážně drželi dny izolované od ostatních, abychom se skamarádíčkovali?

„A nic jiného jste si nezasloužili," odpověděla rázným tónem profesorka Přeměňování.

„Není to proti školnímu řádu?" zeptala jsem se. Nebo aspoň proti lidskosti? To nemohli udělat, ne?