Sophie? Siriusi?

Část 26

Unaveně se sesunu do měkoučkého křesla a se sundaváním šály chrlím omluvy: „Moc, moc se omlouvám. Náš vlak měl technické potíže a než jsem se sem mohla-" Cass mi s protočením očí skočí do řeči. „Jasně, jasně. My víme, že si vymýšlíš." Chloe a Lily se zasmály a přikývly na souhlas. „Hej!" ohradím se, „říkám vám pravdu." Šálu odhodím na zbylé křeslo a snažím se z vlasů vytřepat sníh.

„Fajn, věříme ti," řekne Chloe, ale její pochechtávání naznačuje pravý opak. Zamračím se na ně. Doopravdy jim nelžu, za tu krátkou chvíli, co jsem se s holkami neviděla, jsem dospěla. Zjistila jsem totiž, že když váš otec pracuje na stejném místě co vy, tak pozdě prostě nechodíte. Zlaté Bradavice, tam jsem se mohla vymluvit na Protivu, když se mi nechtělo běžet na danou hodinu, kterou jsem nestíhala. Teď, i když s s tátou zaspíme, se můžeme přetrhnout, abychom na Ministerstvo dorazili včas. Když vás taťka každou sekundu nutí popobíhat po centru Londýna, radši vstanete dříve, abyste vše stihli.

Pamatuji si, kdy jsem nestíhala poprvé. Byl to hned můj druhý den na Ministerstvu.

*flashback*

„Soph pospěš si," pokáral mě táta, „když přijdeš pozdě, hodí to na tebe špatné světlo." Překročila jsem kaluž a natočila hlavu k otci. „Jak jako?" Táta rychle zatočil na hlavní ulici plné lidí. Pár desítek metrů před námi z chodníku čněly trubky černého zábradlí, kterým byly lemovány dvě řady schodů. Jedny nad sebou měly ceduli Dámy a druhé Páni. Věřte nebo ne, další vchod na Ministerstvo je pomocí veřejných záchodů v podzemí. Táta měl potřebu, abych doopravdy znala všechny vchody.

„Ukážeš tím, že jsi nedochvilná. Že ti nemůžou věřit v tak jednoduché věci jako je přijít včas. Jak ti pak budou moct věřit v záchraně lidských životů?" Na tom něco bude.

Táta prokličkoval mezi mudly a zastavil se u schodů. „Strčíš to do dveří s oni se otevřou," podal mi zlatý žeton. Přikývla jsem a rychlejším krokem sešla schody. Tam byly dveře, které se vypadaly úplně jako normální dveře na veřejné toalety. Sem tam čmáranice mužského či ženského pohlaví a různé grafity. Strčila jsem do dveří a stoupla si do fronty. Ozvalo se hlasité spláchnutí záchodové mísy. Pomocí žetonu jsem vešla do kabinky a s nakrčeným obočím jsem za sebou zavřela dveře. To se mám opravdu "spláchnout"?

Vylezla jsem na porcelán a vykoukla do vedlejší kabinky. Postarší paní v tmavě hnědém kostýmku zrovna strkala pravou nohu do mísy. Znechuceně jsem se ušklíbla. Pravděpodobně vycítila můj zvídavý pohled a naše oči se střetli. Paní se s chápavým úsměvem zeptala: „Poprvé?"

Zčervenala jsem jako rajče a nevýrazně kývla na souhlas. „Není se čeho bát, drahoušku. Prostě stoupneš dovnitř a spláchneš." Nepatrně jsem se usmála, že chápu. „A nezapomeň zadržet dech," zavtipkovala a zatáhla za splachovadlo.

Zdržet dech? Dělala si srandu nebo ne?!

***************

„Taky vám z těch informací praskne hlava?" zavtipkoval James ve výtahu. Unaveně jsem se opřela o Siriusovu hruď a zaposlouchala se do tlukotu jeho srdce.

„A to byl jen první den," zamumlal Lewis, „Ten váš kamarád možná udělal dobře, že se přiotrávil." Kluk s fialovými vlasy se dneska konečně představil. Z toho, že na mě včera byl trošku hnusnější si nedělám hlavu. Třeba se z něj vyklube fajn kluk... i se Siriusem jsem se dlouhou dobu nenáviděla. Nebo to bude jen namyšlený kretén, nejsem si jistá. Moje názory na něj se každou sekundu mění.

„Hmf," zamručel na souhlas Jonathan, „co to včera tu Anuyu popadlo?" Lewis protočí oči. „Ty to nevíš?" zeptá se, jakoby to bylo všem jasné. Ale podle pohledů kluků jsem věděla, že ani oni si nejsou jistí.