Sophie? Siriusi?

Část 22

Zhluboka jsem si povzdechla. Nenávidím cestování pomocí letaxu. Sice je to rychlé, ale vždycky mě z toho rozbolí hlava. Ale na přemístění na tak velikou vzdálenost si netroufnu.

První měsíc volna jsem strávila u Lily. Její rodina jela na dovolenou s rodinou kluka Lilyiný sestry Petůnie. A jelikož Petůnie není moc smířená, že je Lils čarodějka, tak dala jasně najevo, že s Lily nechce mít celé léto nic společného. Lily z toho byla smutná, protože jejich sesterské pouto pro ní vždycky hodně znamenalo.

Babička teď není doma, letěla s partou ženských z knižního klubu někam k moři, takže jsem bez problému mohla použít její krb. Říkám bez problému, protože kdyby mě tu zastihla, určitě by mi zase něco nutila k jídlu, znáte babičky. A to je problém, moje svaly z famfrpálu začínají záhadně mizet. No jo, když je Lily nesvá, tak vaří. A přece nemůžu nechat zbytky, ne?

Takže moje volba se zúžila na dvě možnosti. Buď hezky autobusem dvě hodiny, nebo letaxovou sítí...

Nahlas a zřetelně jsem řekla ulici a číslo našeho domu, a pak čekala. Silně mě zaháhlo v pupíku. Pocit, jakoby se všechny moje vnitřnosti uvnitř mě začaly scvrkávat, byl následný. A to bylo všechno.

Oprášila jsem ze sebe tmavý prášek a přemístila se do naší kuchyně. Táta si překvapením poprskal noviny odpolední kávou.

„Miláčku," začala mamka a podala svému manželovi kapesníček, „to, že se už můžeš přemisťovat, neznamená, že si takhle každý den budeš krátit cestu z obýváku do kuchyně. Už jsme si o tom povídaly minulý rok."

„Jo, jo," odsouhlasila jsem jí a otevřela dveře do lednice.

„Dcerka se vrátí domů a ani nepozdraví, no chápeš to, ženo?" udělá si ze mě táta srandu.

„Rodiče ti celý život zatajují pravdu, a pak se ani neomluví, chápeš to, Merline?" vrátím mu, ale s humorným podtónem. Nikdy bych tak neuznale k rodičům nemluvila.

Táta se uchechtne a zakroutí hlavou. „Dáš si už konečně něco k jídlu, drahá? Lednice není na očumování," pronese mamka a vrátí se k míchání jakési polévky.

„A to světlo uvnitř je na co?"

„Na naše půlnoční svačinky, přece," mrkl na mě táta přes okraj novin. „Claudiusi, říkal jsi, že už tohle neděláš!" obořila se na tátu mamka.

„Vždyť ne, miláčku. Jen jsem si dělal srandu," přísahal táta a já v tu chvíli věděla, že je čas se vypařit. Na jejich falešnou hádku, která vždy končí usmířlivým polibkem teď fakt nemám náladu.

***************

Ráno mě vzbudil hluk. Rychle jsem zkontrolovala budík a přikryla si hlavu polštářem, ale zvonění našeho domovního zvonku neustávalo. Kdo mě to ruší v jedenáct hodin ráno?!

Pár chvil jsem ještě prokrastinovala, než mi došlo, že rodiče jsou v práci, takže se doopravdy budu muset zvednout a jít otevřít.

Zvonění pořád ne a ne skončit. To bude nějakej debil! To určitě ten malej Finnigan! Rychle jsem si upravila Siriusovo černé tričko, které mi bylo krapet větší a nechtěně vstala z postele. Naštvaně jsem seběhla shody až ke dveřím a prudce je otevřela.

Dítě našich sousedů to nebylo.

Na prahu našich dveří stál Sirius. Široce se na mě usmál a zandal si za ucho pramínek vlasů, co mu spadl z drdolu. Bílé tílko s kalhoty ohrnuté nad kotníky. Slušelo mu to, o tom žádná.