Sophie? Siriusi?

Část 23

„Co tady děláš?" zeptáme se najednou. „Promiň, ty první," dodáme, a pak se zasmějeme.

„Promiň, půjdu první. Co tady děláš? Jak se máš?" zeptá se mě Will.

„Mám se sejít s jednou kamarádkou. Noora ze Zmijozelu, pamatuješ si na ni?"

Za mým ramenem se ozve nepříjemné zakašlání. Rychle se ohlédnu přes rameno, kde se na mě mračí pán kolem sedmdesátky. Zamumlám omluvu a poodejdu od dveří. Will mě následuje a sedne si k nejbližšímu stolu.

„Jo, ta kudrnatá, že?" zaptá se a poklepe na místo vedle sebe. S mírným úsměvem zavrtím hlavou. „Promiň, už tak jdu o hodně pozdě. Noora mě zabije, nesnáší, když jsem nedochvilná."

Will pokrčí rameny. „A? Aspoň si před smrtí promluvíš s nejúžasnějším člověkem, co chodí po Zemi," drze se ušklíbne. „Fakt promiň, ale musím jít. Nechci být chodící mrtvola."

„Fakt musíš? Dlouho jsme se neviděli, dostalas můj dopis?" Ach ne. Dopis, který mi poslal. Dopis, na který jsem úplně zapomněla a ani neodpověděla. Všechno to okolo Siriuse mě hodně zaměstnávalo a Willův dopis se mi úplně vykouřil z hlavy.

„Jo, moc děkuju," zčervenám hanbou. „Napíšu ti hned, jak se dostanu domů. Domluvíme se, kdy se sejdem. Pořád bydlíš u rodičů?" zeptám se, snažíc se zakecat trapnou chvilku.

„Pff, prosimtě. Mám byt v Londýně. Víš co? Napíšu první já, tvoje adresa se nezměnila, ne?" Zavrtím hlavou.

„Tak jsme domluveni," mrkne na mě. „Jo, to jsme," souhlasím a otočím se k odchodu. „Vážně jsem tě rád viděl!" zavolá za mnou. Pár kouzelníků se rozhlédne po místnosti, kdo tady tak křičí.

Mírně se usměji a vstoupím na malý dvorek. V rychlosti poklepu na pět cihel a po chvilce se ocitnu na rušné ulici. Příčná ulice. Hnízdo kouzelníků v Londýně.

Ulice se hemžila mladšími i staršími kouzelníky. Pár lidí na sebe něco pokřikovalo v cizím jazyce a partička dětí okukovala výlohu Prvotřídních potřeb na famfrpál. Popravdě bych se také ráda koukla, ale zahlédla jsem Nooru, jak sedí u stolečku u Florena Fortescuea. Mají tam nejlepší zmrzlinu v Londýně.

„Ahoj," pozdravila jsem zadýchaně, jelikož jsem posledních pár metrů běžela. Noora zabručela a ani nezvedla podled od knihy. Vím, co to její bručení znamená. 'Jdeš pozdě.' nebo 'Dočtu stránku."

V tichosti si přisednu ke stolečku a hodím kabelku na stůl.

Noora konečně odloží knihu a já si všimnu, že má kratší vlasy. Její tmavé kudrliny jí teď spadají nad ramena.

„Sluší ti to," snažím se jí obměkčit. „Jdeš pozdě," spraží mě pohledem, „ale ty šaty jsou hezký."

„Je dvaadvacet stupňů, takovýho vedra jsem musela využít," pokrčím rameny a Noora se kysele ušklíbne. No jo, bohužel v Londýně moc slunečných dnů není.

„Dáš si něco? Mohly bychom si spolu dát karamelovej dort, vypadá fakt úžasně," řekne a knihu si uklidí do tašky přes rameno.

Zavrtím hlavou. „Nechci, dík. Dneska jsem už měla dva." Noora se uchechtne. „Tak si objednáme aspoň kafe, co na to říkáš?"

S úsměvem jsem přikývla a mávla na servírku s fialovými vlasy.

Po půl hodině povídání o prázdninách, které překvapeně strávila s Regulusem,
Noora zvážnila.

„Víš, popravdě ti musím něco říct." Já na to přikývla a ona pokračovala: „Jedu pryč. Do Ameriky."

„Cože?!" zadusím se kávou. „Děláš si srandu?"