Sophie? Siriusi?

Část 3

Promnula jsem si spánky a rozhlédla se kolem sebe. Pár studentů ze čtvrtého ročníku Mrzimoru si dopisují esej, jedna holka z Havraspáru si čte v koutě obří knihu a páreček dvou páťáků se muchlují přes uličku. Protočila jsem oči, koho mi to jen připomíná?

S nezájmem o okolí si odfrknu a pokračuji v psaní. Jsem v knihovně, bez donucení Remuse či Lily. Kdo by to byl řekl, Kingová dobrovolně v knihovně. To je ještě méně pravděpodobné než že by se Kingová začala kamarádit s Blackem. A podívejte se, sedím v knihovně a se Siriusem docela vycházíme. No kdo by to byl řekl?

Vrátili jsme se z našich nedobrovolných prázdnin a splynuli s okolím, jakoby se nic nestalo. Nikdo moc neřešil, kde jsme byli. Pár lidí se hádalo, jestli mě Sirius unesl a v Zapovězeném lese mě měl podle svého zlodušského plánu zabít, a poté se stát Smrtijedem, ale profesoři ho chytli a přitáhli zpět do školy. To si mysleli hlavně prváci, kteří ještě nejsou moc dobře informováni o rodu Blackových.

Pak tu kolují různé blbosti, že naše nenávist za posledních sedm let byla jen na oko, a doopravdy jsme chtěli utéct před Blackovými, kteří neschvalovali naší tajnou lásku, a poté jsme se chtěli tajně vzít. Za tohle může Sirius, který si udělal srandu z Buclaté dámy a ta nám to oplatila.

Starší spolužáci to moc neřešili, hodně z nich vědělo, že za naší poslední hádku jsme museli dostat nějaký druh trestu, který se protáhl na několik dní. Nooře, Jenně a dalším kamarádům jsem to vysvětlila.

Ale ani jedna verze nevysvětluje, proč jsme se najednou usmířili.

Uchechtla jsem se, nad výmysly mladších ročníků se nejde nesmát.

Se Siriusem jsme prošvihli nějaké to učení a já teď dopisuji na Bylinkářství esej na kouzelnické stromy. Bělík bílý, Duběnka dutá, Figraldýn a tak dále...

Když jsem Lily oznámila, že si půjdu do knihovny napsat esej a to dobrovolně, spráskla ruce a děkovala Merlinovi za to, že jsem prý konečně dospěla.

Pokračovala jsem v práci, dokud mě nevyrušil hlas.

„Co tady děláš?"

Zvedla jsem hlavu od popsaného pergamenu a můj pohled spadl na stojící postavu přede mnou.

„Co asi, sázím sedmikrásky," ušklíbnu se na Siriuse. „To je hezká činnost, můžu se přidat?" Moje jízlivá poznámka ho nevyvede z míry. Někdy si říkám, chybí mi naše hádky? Nebudu zapírat, štvaní Siriuse Blacka je moje oblíbená činnost. Tedy hned po sázení sedmikrásek.

„Ha, ha. Potřebuješ něco konkrétního?" zeptala jsem se ho, když se bez zeptání usadil na volnou židli vedle mě. „Jo, vlastně jo, už dlouhou dobu ti chci něco říct... co to děláš?" poukáže na mojí skoro dokončenou esej. „Eh, pojednání na kouzelnické stromy?" Zeptám se nevinně. Měli jsme to totiž odevzdávat včera.

„S nějakým předstihem ne? Máme to odevzdávat teprve, počkej zamyslím se..." pohladí si imaginární vousy na bradě a hraje si na důležitého, „jo, už vím, včera."

„Já vím," zaúpím. „Už to skoro mám. Proč tu vlastně jsi?" odvedu téma jinam. „Lily mě sem poslala, je čas na večeři. Mám tě vyzvednout a jít do Velké síně. A pak taky-" chtěl ještě něco dodat, ale vyrušil ho mlaskací pár přes uličku. Sirius protočí očima a pohlédne na mě.

„Koho mi to tak připomíná," řeknu s potutelným výrazem. „Nic neříkej, je ti to jasný!?" řekne s úsměvem na tváři a ukáže na mě varovně prstem.

„Hej, vy dva! Tohle je knihovna, ne vaše ložinice," pronese s autoritativním hlasem ke dvojici, ale páťáci jen zakroutím očima a potichu se zasmějí. Když si Sirius nahlas odkašle, tak se otráveně zvednou a hlemýždím krokem odejdou pryč.

„Taková autorita tady," posměšně pronesu. „Takže, když se tu líbám já, vadí ti to. Ale když se tu líbá někdo jinej, je ti to fuk? Fakt ženská logika, tohle to."

„Tak pojď, ty ženská logiko. Mám hlad," odpovím se smíchem. Jeho poznámku o líbání ignoruji.

V rychlosti si zabalím psací potřeby a listy nastrkám do brašny. Při odchodu mě knihovnice pozdraví jménem, sice Stephanie, ale blíží se. Víte, co to znamená? Stává se ze mě knihomol! Pár týdnů bych se tu neměla ukázat, aby ho zase zapomněla.

Sirius se uchechtne a já ho za to bouchnu pěstí do ramene.

Náš vztah se zlepšil. A pořád se lepší. Za ten týden se toho nic moc nezměnilo. Jen se blíží Vánoce, tím pádem Křiklanův večírek a i ten školní. Nabroušeně zabručím. Nemám ráda ples, podpatky a všechno okolo. Všichni si na večírcích hrají na to, co nejsou.

Když se vrátím zpátky do reality, zjistím, že se na mě Sirius dívá se zvednutým obočím. „Promiň, ztratila jsem se v myšlenkách, ptal ses na něco?"

„Ne, jen si zabručela jako stará Aurora," řekne s blýskavým úsměvem, díky kterému padá do kolen polovina Bradavic.

Kdybych ho neznala, myslela bych si, že si o mě dělá starost. Ale znám ho. A vím, že se jen tak nemůžeme změnit. Nemůžeme se nenávidět a pak najednou se mít rádi. Takhle život nefunguje.

„Jo tohle, nic to nebylo. Nedělej si s tím hlavu," mávla jsem nad tím rukou. Jo, kamarádíme se, ale proč bych se mu měla svěřovat?

V očích se mu mihl záblesk zklamání. Nebo to byl hlad? Nevím.

Vkročíme do Síně a namíříme si to na konec našeho stolu. Nadšeně se usměji, když zjistím, že vedle naší party sedí Zach se svými kamarády. Sednu si vedle Zacha a rozcuchám mu vlasy. On se s písknutím přikrčí v ramenou a zrychlí v kousání sousta. Aby se mi tu neudusil...

„Dneska jsme se učili levitovat s pírkem sovy!" vyhrkne na mě s plnou pusou. „A šlo ti to?" zeptám se a natáhnu se po chlebu. „Docela jo," řekne pyšně a poplácá sám sebe po rameni. Někdy si říkám, jestli to jeho egoistické chování neodkoukal ode mě.

Na všechny hodím blýskavý úsměv na uvítanou a pokračuji v rozhovoru se Zachem.

Po večeři se uchýlíme ke krbu v naší společence, probíráme Vánoce. Tedy jen Sirius, Cass, Peter a já. Naše dva zamilovaný páry totálně ignorují okolní svět, takže i nás. Zrovna, když Cass vypráví vtipnou historku z minulých Vánoc, objeví se mi za ramenem Zach.

„Proč se na sebe James s Lily pořád koukají? Dneska na večeři od sebe neodtrhli oči," řekne nahlas, aby to slyšel i James s Lily.

„Protože když se dva lidi mají rádi, nemůžou se na sebe přestat dívat. Jdou totiž zamilovaní," řekne Sirius poučným tónem.

„To mluvíš zase o sobě a svém zrcadle?" popíchnu ho. „Ach, ano," chytne se za svou hruď. „Jak to víš? Čteš mi myšlenky?" zeptá se ironicky.

„Hlavně se nezačněte hádat prosím," pronese Chloe s knihou v ruce na Remusově klíně. On jí objímá okolo pasu a usmívá se. Je to úsměv štěstí. Jsem ráda, že se mu v životě konečně objevilo zářící světlo v podobě Chloe.

James jen pobaveně zakroutí hlavou a něco pošeptá Lily do ucha.

„Neboj," odpoví Sirius. „To je jen přátelský pošťuchování."

„Jo," přitakám a mrknu na Siriuse.

„Přátelský pošťuchování."

Takžeeeeee kapitola v úterý. Musíte přiznat, že jste to nečekali bcs ani já ne :D

Dneska byl po dlouhý době den, kdy jsem se moc nemusela připravovat do školy, takže byl čas na psaní ♥

Tak zase někdy

Annie